The E Street Story – příběh skupiny víc než doprovodné

Článek vyšel v čísle 4/2012 časopisu Rock & Pop a je publikován se souhlasem redakce.

„New Yorku! (…Londýne! Vídni!…) Dovol mi představit srdce zastavující, ten váš stadion bourající, zemětřesný, botami škubající, historii vytvářející, Viagru hltající, kalhoty stahující, milující, LE-GEN-DÁR-NÍ The E Street Band!“ Takovým rykem a s nefalšovaným nadšením uvádí Bruce Springsteen svoji kapelu od dob Reunion Tour 1999-2000. Už totiž ví, jaký má poklad.

Netřeba pochybovat o písničkářském talentu a muzikantské přesvědčivosti Bruce Springsteena. Neztratil by se v žádném davu. Ovšem bez kamarádů z mokrých čtvrtí, respektive z pobřežních městeček státu New Jersey, by možná jeho cesta nevedla tak strmě vzhůru. Vždyť právě synergický efekt spojení spřízněných muzikantů na koncertních maratónech vynesl Bossovi po dlouhém boji epiteton „král stadiónového rocku“. Důkaz? Když se písničkář v letech po rozpuštění The E Street Bandu nechal doprovázet jinými, byť vynikajícími hudebníky nebo hrál sám, koncerty nikdy neměly správnou šťávu.

Pisatel mohl porovnávat osobně: Málokdy zažil natolik strhující proud rockových emocí jako v případě obnoveného spolku „éček“ na Rising Tour! Také pětialbum Live/1975-85 (1986) se nestalo jedním z nejúspěšnějších Springsteenových titulů s prvním místem v prodejní hitparádě Billboardu náhodou. Ostatně i nejlepší studiová alba Born To Run, Darkness On The Edge Of Town a Born In The U.S.A. natočil Boss s bandou z ulice E. Proto je skvělé, že se 11. července v Praze konečně představí s The E Street Bandem v plné síle, ačkoliv na novém albu Wrecking Ball hraje jen epizodně pár jeho členů.

Vytrvalostní běh

Na přelomu 60. a 70. let bylo v městečku Asbury Park a okolních hnízdech na pobřeží New Jersey rušno. Návštěvníci letovisek a pláží prahli po večerním povyražení a umožnili tak vznik košaté místní scény. Na štacích se střídaly kapely jako Downtown Tangiers Band, Jaywalkers, Sundance Blues Band, Dr. Zoom And TheSonicBoom,Little Melvin & TheInvaders, Steel Mill a desítky dalších a v jejich sestavách fluktuovalalokálnímuzikantská esa. Baskytarista Garry Tallent, klávesista Danny Federici, saxofonista Clarence Clemons, kytarista Steven Van Zandt i jistý Bruce Springsteen. Právě tady nadějný zpěvák a kytarista Bruce, ctitel Rolling Stones i Elvise, postupně shromáždil hudebníky, kteří vsadili na jeho talent. První sestava se ustálila v roce 1972 a jméno dostala o dva roky později, podle ulice v Belmaru, kde bydlela máma klávesisty a kytaristy Davida Sanciouse, dalšího z důležitých raných členů E Street Bandu.

I když občas docházelo k personálním změnám, muzikanti neztráceli víru ve svého Šéfa, přestože nešlo o žádné obyčejné doprovazeče a každý by si z fleku mohl založit vlastní kapelu. A navzdory faktu, že první léta nepředstavovala zrovna procházku po vlahé newjerseyské pláži. To spíš úmornou túru do táhlého kopce, plnou překážek a jen dílčích úspěchů, kdy šťastného konce nevidět. První dvě alba přes nesporné kvality a příznivé kritiky propadla, nízké prodeje v době vydání málem vedly ke ztrátě vydavatelské smlouvy. Ale The E Street Band bojoval urputně a vytrvale. Jak jest dostatečně známo, první úspěchy se dostavily v období desky Born To Run (1975). Pokud hledáme ukázku toho, jakou energii kapela do přesvědčování publika vkládala, stačí sáhnout po živém záznamu Hammersmith Odeon, London ‘75 (2006), kde The E Street Band dostal nakolena do té doby odmítavé britské posluchače.

Že The E Street Band představuje mimořádnou hudební sílu si samozřejmě všimli i jiní „šéfové“, prahnoucí po dokonalém doprovodném tělese. Příklady hostovaček najdete v jednotlivých medailoncích. Jako celek se muzikantští stachanovci (ehm, pardon) z ulice E podepsali třeba na dvou albech floridské rhythm-and-bluesové legendy Garyho U. S. Bondse, ve filmové písni ze Sám doma 2 v podání zpěvačky a herečky Darlene Love či na singlu zpěvačky Ronnie Spector, někdejší členky The Ronettes.

Už vás nepotřebuju

Není krásy bez kazu, říká otřepané přísloví. The E Street Band sloužil svému Bossovi věrně do roztrhání těla a událost, která následovala po ohromných úspěších 80. let, může působit jako plod čirého nevděku. V hektických dobách vzrůstaly animozity, pocity zneuznání vlastní důležitosti a další projevy podrážděnosti a ponorkové nemoci, které v roce 1989 vyvrcholily Springsteenovým vzkazem členům skupiny, že „již nadále nebude potřebovat jejich služby“. Prohlášení zmírnil vysvětlením, že chce „vyzkoušet nové hudební směry“, ale prvotní kohoutí zápas uvnitř tělesa se nedal zastřít. Nešlo naštěstí o rozvod absolutní, „pnutí“ nezahrnovalo všechny bývalé spoluhráče. Písničkář občas zval někdejší obyvatele E Street na svoje alba. Přátelské styky udržel především s klávesistou Royem Bittanem, vzpomněl si i na dávného člena Davida Sanciouse. Postupně se na deskách začali objevovat i Garry Tallent či Danny Federici.

Navíc hráči The E Street Bandu si nemohli stěžovat na nedostatek práce a uznání. Samotný Boss pohostinsky zahrál na sólových albech Nilse Lofgrena a Clarence Clemonse. Že rozpuštěním The E Street Bandu chyboval, začalo Springsteenovi docházet brzy, už kvůli chladnějšímu přijetí „nekapelových“ alb. Signály z řad fanoušků zněly víc než jasně. Navíc písničkáři začali chybět věrní kumpáni z mládí. K prvnímu zkusmému znovuspojení došlo v roce 1995 u příležitosti vydání první oficiální kompilace Greatest Hits, pro kterou Boss se starou partou natočil čtveřici nových, respektive dosud nevydaných a z předchozích alb odložených písní.

Do smrti dobrý?

Ale kapela přece tvořila největší Springsteenovu oporu na koncertech, ne? Zajisté, a tak v roce 1999 došlo k dalšímu logickému kroku. The E Street Band se znovu sešel s Brucem v sále Convention Hall v Asbury Parku začal se znovu sehrávat. Davy dojatých fanoušků postávaly ve studeném, větrném počasí okolo haly a snažily se zaslechnout z jejího nitra aspoň fragmenty zvuku. Písničkář se nakonec rozhodl pozvat svoje věrné dovnitř ke dvěma „koncertům na zkoušku“. Vznikl rituál, předcházející všem následujícím šňůrám.

Mimořádně úspěšné Reunion Tour s velkou slávou odstartovalo 9. dubna 1999 v Barceloně a skončilo až na vyprodanými koncerty v newyorské Madison Square Garden. Obnovení starých svazků korunovala zdařilá deska TheRising(2002). Bezproblémové fungování Bosse a The E Street Bandu od té doby umožňuje i fakt,že si od sebe dokáží odpočinout. Springsteen ví, že klidně může točit alba s jinými hudebníky, viz milé a živelné hraní s partou TheSeegerSessionsBand,apřitomnenítřeba zapuzovat nejvěrnější kapelu. Její členové zase mají dostatek prostoru na vlastní projekty.
Pro dominantní jedince bývá nejtěžší uznat chybu.

Springsteen to dokázal: „90. léta (tj. léta bez Bandu) pro mě byla ztracená. Moc jsem toho neudělal. A co jsem udělal… Někdo by mohl říct, že to nebyla zrovna moje nejlepší práce.“ Zdá se, že o harmonické souznění mezi entitami z ulice E se už není třeba strachovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 × four =