Rubrika: Články & recenze

© Josef Vlček 2022

Říká se tomu blue‑eyed soul a je to zpěvácky snad nejefektnější žánr posledních padesáti let. Americký rockový písničkář ho teď předvádí na novém albu Only the Strong Survive. Natočil na něj letité rhythm and bluesové a soulové písně někdy už skoro zapomenutých autorů.

Bruce Springsteen měl odjakživa pověst pracovitého umělce. Zatímco současné popové a rockové superhvězdy vydávají nové desky po čtyřech i více letech, třiasedmdesátiletý americký rockový zpěvák nyní přišel s novou deskou Only The Strong Survive jen dva roky po předchozí Letter To You. Situaci si ovšem zjednodušil tím, že natočil patnáct přejatých rhythm-and-bluesových a soulových skladeb z padesátých až sedmdesátých let minulého století.

Muž, který byl v sedmdesátých letech označován za nového Boba Dylana, se svou deskou připojil k dlouhodobému trendu umělců jeho generace. Když muzikant překročí určitý věk, zpomalí tempo skládání nových písní, o které je stejně mnohem menší zájem než o ty staré. A často, aby zůstal v kontaktu se svým publikem, se pustí do některého ze dvou specifických druhů projektů. Prvním jsou vánoční alba. Stačí, když napíše jednu původní skladbu a zbytek desky doplní cover verzemi klasiky – od vánočních koled po hity ze třicátých let.

To je případ například poslední desky Annie Lennox nebo právě vydaného alba Alicie Keys. Písničkář John Denver vydal dokonce tři takové desky. A Bob Dylan, ač žid, se v roce 2009 pustil do alba Christmas In The Heart. Dylan je přítomen i na druhé cestě, té s cover verzemi. Řada zpěváků natočí kolem sedmdesátky kolekci svých nejoblíbenějších skladeb z mládí. Nejčastěji to jsou swingové standardy. Dylan je roku 2017 vydal na albu Triplicate, Paul McCartney v roce 2012 na desce Kisses on the Bottom, a Rod Stewart z nich udělal dokonce pětidílnou sérii v letech 2002 až 2010. Našli bychom ale také řadu dalších podobných pokusů, většinou sestavených z oblíbených písní ze šedesátých let. Mezi ně patří i Springsteenova nová deska.

Only The Strong Survive má specifické stylové zaměření. Springsteen si vybral své oblíbené letité písně z oblasti rhythm-and-blues a soulu. Je to hodně podobný přístup, jaký už před ním vyzkoušel Phil Collins v roce 2010 na svém posledním albu Going Back.n

Rozdíl je v tom, že Collins se specializoval jen na nahrávky původně vydané u legendární gramofirmy Tamla Motown, zatímco Springsteen ve svém výběru cestuje po celém spektru černé hudby od padesátých do sedmdesátých let a od soulu z Memphisu až po Chicago. Vybral si nahrávky, které v mnoha případech interpretovali fanoušky respektovaní, ale ani na masovém americkém trhu nepříliš známí zpěváci jako Jerry Butler, Doobie Grey, William Bell nebo Jimmy Ruffin. Jejich málo známé skladby Springsteen prokládá klasickými – a mnohem známějšími – soulovými hity jako What´s Going On od Marvina Gaye, 7 Rooms of Gloom od Four Tops nebo Nightshift od Commodores.

Co je na soulových, zhruba šedesát let starých skladbách tak přitažlivého? Soul je jižanskou fúzí elektrifikovaného černého blues s gospelem, do něhož navíc časem pronikaly prvky country. Písně jsou stručné, takže v nich vynikne chytlavá melodie. Zvláště pomalá tempa dávají prostor k emocionálnímu dramatickému vyjádření. A když se vynikající bílí zpěváci staré generace jako Springsteen, ale také Joe Cocker nebo Rod Stewart dokážou srdcem položit do kombinace chytlavé melodie a emoce, vzniká specifický blue‑eyed soul, zpěvácky nejefektnější žánr posledních padesáti let.

Springsteen se ujal soulových skladeb s velkým citem. Odjakživa miloval cover verze a na každém svém koncertu hrál nejméně jednu, takže věděl, která se do jeho nové kolekce nejlépe hodí. Soustředil se hlavně na interpretaci. Na většině skladeb se dokonce ani nedoprovází na kytaru. Základy písní nahrál jen s pomocí multiinstrumentalisty Rona Aniella a následně doplnil sboristkami, které nutně do tohoto žánru patří, a dechovou sekcí. Dnešní technické možnosti dovolují rovněž s takovým úsporným obsazením dosáhnout mnohem bohatšího zvuku, než mohli použít producenti v šedesátkách i za pomoci velkých orchestrů.

Only the Strong Survive není první Springsteenova deska složená z cover verzí. V roce 2006 natočil spolu se svým E‑Street Bandem album We Shall Overcome: The Seeger Sessions, na němž se pokusil interpretovat písně folkového barda Peta Seegera. A jak se objevuje v různých komentářích, Only the Strong Survive je prvním titulem v sérii podobných nahrávek, v nichž se Springsteen pokusí dostat ke kořenům toho, čemu se říká moderní populární hudba. Pokud to budou stejně příjemně poslouchatelné snímky jako na nové desce, je na co se těšit.

Celý článek na HN.cz

© Jiří V. Matýsek

Co mají společného Bob Dylan, Rod Stewart či Phil Collins? Všichni tři se v určité fázi své kariéry rozhodli vydat nostalgickou desku se skladbami, na nichž vyrostli. Jejich řady nyní rozšiřuje Bruce Springsteen a jeho „Only The Strong Survive“ s covery soulových hitů.

Bruce Springsteen je krásnou ukázkou anglického pojmu singer-songwriter, tedy muzikanta pracujícího v duchu „sám si skládám, sám si hraju“. Česká verze téhož, tedy písničkář, na hudebníka s přezdívkou Boss úplně nesedí, byť některé rysy v jeho rockové tvorbě vyprodávající stadiony najdeme.

Každopádně, většina jeho kariéry se opírá o vlastní tvorbu a jen málokdy o skladby někoho jiného. Naposledy na folkové desce „We Shall Overcome: The Seeger Sessions“ a navazujícím živáku „Live in Dublin“. Po úspěšném návratu s E Street Bandem na „Letter To You“ je tu tedy „Only The Strong Survive“ (na CD i vinylu ji pořídíte v našem shopu), deska, na níž je Springsteen po dlouhé době jenom za zpěváka.

Rodák z New Jersey se vydal podobnou cestou jako Phil Collins na „Goin’ Back“ a sbírku poskládal ze soulových a r’n’b coverů ze šedesátých sedmdesátých let. Na rockera Springsteenova typu je to možná trošku překvapivá volba. The Boss však s hudbou The Temptations, Four Tops, Jimmyho Ruffina či Jerryho Butlera vyrůstal a má ji zarytou hluboko pod kůží. Ostatně je to i slyšet na jeho vlastních albech, soulové ozvěny jsou neoddělitelnou součástí zvuku E Street Bandu.

Ten tentokrát zůstal stranou – až tedy právě na dechovou sekci kapely a vokalistku Soozie Tyller. Na to, jak rozmáchlý zvuk „Only The Strong Survive“ má – znějí tu mocné dechy, back vokály, smyčce -, vznikla nahrávka prakticky jen ve dvou lidech. O většinu nástrojů od bicích přes klávesy až po kytary se postaral producent Ron Aniello (se Springsteenem pravidelně pracuje od desky „Wrecking Ball“, v poslední době vynechal právě zatím poslední „Letter To You“). Také díky tomu si nahrávka i přes skutečně mocný sound zachovává rovněž velký díl intimity.

Alb postavených na coverech je nespočet a vždycky je zásadní otázkou, jak interpret dané songy uchopí (obzvláště sahá-li mezi klasické kusy – což třeba takové „The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore“ nebo „Someday We’ll Be Together“ rozhodně jsou). Jak se do známých skladeb otiskne jeho vlastní osobnost. The Boss na aktuálním počinu trochu vybočuje ze své obvyklé škatulky a proměňuje se, s jistou dávkou ironického odstupu, v procítěného soulmana.

Patnáctku písní si pozměňuje podle sebe, přidává k nim springsteenovské šibalské mrknutí (nikoliv však neuctivé, k hudbě svých vzorů přistupuje s pokorou a se vší vážností), charisma a pouští jim do žil rockovou energii. Nesnaží se původní verze kopírovat, jeho vklad coby zpěváka je značný. Už přece jen trochu stárnoucí kusy tu dostávají nový život, ale zároveň se předělávky originálům nikterak nezpronevěřují.

„Only The Strong Survive“ je oním typickým dílem pro radost – a z lásky ke stylu. V muzikantově diskografii vždycky bude stát trochu stranou, ve stínu těch správných (rozuměj autorských) nahrávek. To ale výsledku na kvalitě nikterak neubírá. Deska je nostalgickou poctou, vzpomínkou na mládí, ale nikoliv pouze bezduchým kýčem, natočeným z potřeby „něco vydat“. Bruce Springsteen je stále při síle a to, že na letošním albu autorsky zvolnil (přesněji zastavil) neznamená, že by dal nohu z plynu pěvecky. Tady je tenhle čerstvý třiasedmdesátník v plné síle.

Celá recenze na musicserver.cz

Na ranč, kde žije s koňmi a psy, pozval americký kytarista i zpěvák Bruce Springsteen po letech svou nejslavnější kapelu. Udělali vše pro to, aby novou deskou a doprovodným filmem vynahradili posluchačům, že se s nimi nemohou setkat na koncertech.

Je to skoro jako na stadionu s desítkami tisíc lidí. Bruce Springsteen začíná zpívat sám, jen s kytarou. Po jednom se k němu přidávají další hudebníci, načež udeří bicí a kapela naplno spustí mohutný, plnokrevný zvuk. Exploze. Hlučné kytary, piano, basa a bicí. Hammondovy varhany, dechová sekce s prominentním saxofonistou, sborové vokály. A všechno to graduje.

Koho by neporazila síla muziky, může ve Springsteenově tváři sledovat ten fyzický zápřah, napnuté obličejové svaly, jak namáhá hlas, zaťaté zuby, propocenou košili dosvědčující, kolik energie ze sebe ždímá.

Kdo Springsteena s jeho kapelou E Street Band zažil před osmi roky v pražském Edenu, vzpomene si, jak je povzbuzující tomu přihlížet. A kdo před pár lety četl jeho autobiografii, ví, jak to funguje: „Dáme do toho každý večer úplně všechno a vám na oplátku dojde, kolik skvělého toho máte v sobě.“

Teď však ani E Street Band nekoncertuje: už jen základní desetičlenná sestava, na koncertech rozšířená o další hráče, by ve většině zemí překročila protiepidemický limit počtu lidí, kteří se smějí sejít. A tak má i Bruce Springsteen „home office“. Kapelu svolal na svůj ranč a odtamtud ten zážitek k posluchačům dostali. Před pár týdny vydaná studiová deska Letter To You nejenže začíná jako koncert: má tolik energie, že ho skoro vynahradí. A nejspíš právě pro co nejbližší zážitek ji doprovází záběry z natáčení, které si lze pustit jako film ve videotéce Apple TV+.

Celý článek na Aktuálně.cz

© Daniel Konrád, iHNed.cz

První, kdo mu zastavil, byl otec od rodiny. Na předním sedadle těhotná manželka. Klábosili, shodli se, že děti jsou požehnání. Jako druhý ho nabral řidič kamionu. „Naskoč si, pojedu po dálnici,“ pravil muž, který se na svět dívá přes fotku hezké holky nalepenou na palubní desce. Třetí byl nadšenec do aut. Svezl ho, hlavně aby ukázal, co ta kára dovede.

Že to zní jako film? Přitom jde o tři kratičké sloky písně, kterou Bruce Springsteen umístil na své právě vydané album, nazvané Western Stars. Po sedmileté pauze přišel americký zpěvák a kytarista se studiovou deskou výhradně nových skladeb. Hudebně nečekanou, ale především silnou po textové stránce.

Nejde jen o to, že devětašedesátiletý Springsteen se hned v prvních tematicky propojených písních pořád dovede vžít do pocestných, kteří stopují u dálnice, fascinováni krajinou, zdoláváním dálek a neusazeným životem. Kdo četl Springsteenovu tři roky starou autobiografii Born To Run, možná si vzpomene, jak také zpěvák v 60. letech minulého století stopoval. Jak se nechával svézt „každým dacanem, buranem, spořádaným občanem i výtržníkem“, na které narazil v rodném New Jersey. A jak mu to dnes prý chybí.

Celý život v jedné skladbě

Zážitky mohou přispět k porozumění situaci, ale nepodmiňují vznik dobré písně. Druhá Springsteenova klíčová věta z nedávna přece zní: „Jsem podvodník. Nikdy jsem nepracoval rukama, a přitom celý život nezpívám o ničem jiném.“

A přesto Springsteenovo nové album znovu mluví silou písní o tvrdě pracujících obyčejných lidech. Jejich strasti zpěvák naznačí pár detaily, jen minimem informací, aby zaujal posluchače, kterému zapne představivost, a načrtnutý obrázek už si doplní. To vždy byla Springsteenova silná stránka: v jedné skladbě odvypráví celý život. Ten nejtypičtější možný americký život.

Svobodný duch, sliby, sny, nekonečná krajina, ve které se lidé ztrácí, aby se v nějakém zapadákově znovu našli a dali si život do pořádku tvrdou dřinou − to, o čem Springsteen na nové desce zpívá, není nic menšího než tolikrát vzývaný, pohřbívaný a zase oživovaný americký sen. Včetně jeho odvrácené stránky, všech, kdo po něm sahali a neuspěli, skončili závislí na alkoholu nebo drogách, nebo prostě jen sami. Springsteen myslí na každého.

Na desce je třeba skladba Chasin‘ Wild Horses. Vypráví ji muž temperamentní povahy. Odešel z domova, opustil přátele, všude se pohádal. Teď pracuje na severozápadě, někde ve státě Montana. „Vyrážím ven, než se rozední / Vracím se po setmění,“ zpívá, jak pracuje, až je tak přepracovaný, že mu to nemyslí.

Zřejmě doslova nahání koně. Což ale funguje i jako metafora pro obecně vysilující, nebezpečné zaměstnání, které člověka naplňuje, které nedělá proto, aby ho měl za sebou a pak se věnoval jiným záležitostem. Kdepak, tohle je ten typ práce, který se stává smyslem života. „Pořádná dřina vám pročistí tělo i ducha,“ zní jinde na desce jakési springsteenovské motto.

Podobně jsou na tom vypravěči dalších písní, kterých album obsahuje třináct. Většinou stárnoucí, samotářští muži, které něco vyhnalo nebo před něčím utekli. Často se trápí ztracenými city. Stojí spíš na kraji společnosti, tiše, všemi přehlíženi. Hledí si svého, jsou hrdí, že mají zaměstnání, že si vydělali na auto nebo dům.

Celý článek (paywall): Kdo docení obyčejné, tvrdě pracující Američany? Přece Bruce Springsteen

2016 © Jiří Sobota, RESPEKT.CZ: Volby století: Jak dopadne vzpoura chudého bílého muže

Americká rocková hvězda Bruce Springsteen někdy zahajuje koncerty jednoduše tak, že vyleze na pódium, vytáhne z kapsy foukací harmoniku, usměje se a spustí úvodní takty letitého hitu Thunder Road. Odehrává se někde v americkém zapadákově a chlápek na prahu středního věku v ní vábí do auta slečnu, které už taky není dvacet. Publikum song zná a obvykle jako na povel exploduje nadšením. „Tenké dveře prásknou, šaty se zavlní, rádio hraje, Mary vypadá jako zjevení, když tanečním krokem přechází po zápraží. Roy Orbison zpívá osamělým, a to jsem já a chci jenom tebe, neposílej mě zase domů, nesnesu být sám se sebou,“ hřmí od první vteřiny z hrdel desítek tisíc lidí, jako by tahle skladba byla nějaký náboženský chorál.

Do jisté míry to tak vlastně i je, píseň je totiž o nich. Springsteen je bývalý dělnický sígr. Když Thunder Road před čtyřmi desetiletími psal, byl starý jako její hrdinové a podobně jako oni neměl ani vindru. Přespával na pláži, po večerech hrával v barech utopených mezi sklady a továrnami New Jersey. Písničky byly vlastně příběhy, které viděl okolo sebe: o utahaných chlapech z továren, co živí rodinu a mají všeho plné zuby, o továrnách, co je vzdálení majitelé museli nebo chtěli zavřít, o holkách, jež čekaly od života víc, v sedmnácti ale přišly do jiného stavu. O lidech, jejichž život stál za starou belu, ať už si svoje problémy zavinili sami nebo je rozhodnutím managementu vykopli na dlažbu z železáren. Prostě o lidech, kteří – což je jedním z velkých paradoxů dnešních dní – na rozdíl od samotného Springsteena budou příští týden hlasovat pro Donalda Trumpa.

Do jisté míry to tak vlastně i je, píseň je totiž o nich. Springsteen je bývalý dělnický sígr. Když Thunder Road před čtyřmi desetiletími psal, byl starý jako její hrdinové a podobně jako oni neměl ani vindru. Přespával na pláži, po večerech hrával v barech utopených mezi sklady a továrnami New Jersey. Písničky byly vlastně příběhy, které viděl okolo sebe: o utahaných chlapech z továren, co živí rodinu a mají všeho plné zuby, o továrnách, co je vzdálení majitelé museli nebo chtěli zavřít, o holkách, jež čekaly od života víc, v sedmnácti ale přišly do jiného stavu. O lidech, jejichž život stál za starou belu, ať už si svoje problémy zavinili sami nebo je rozhodnutím managementu vykopli na dlažbu z železáren. Prostě o lidech, kteří – což je jedním z velkých paradoxů dnešních dní – na rozdíl od samotného Springsteena budou příští týden hlasovat pro Donalda Trumpa.

Pokračovat ve čtení „Volby století: Jak dopadne vzpoura chudého bílého muže“

2016 © Jiří Sobota, RESPEKT.CZ: Hrdinové dělnického barda Springsteena dnes volí Trumpa

Kompletní sestava novinářů a analytiků píšících o Americe si pořád láme hlavu, jak pochopit a vysvětlit fenomén Donalda Trumpa. Ptali se i Bruce Springsteena, dělnického barda, který byl desítky let hlasem právě těch sociálních skupin, jež dnes tvoří Trumpovu oporu. Boss už dříve v rozhovoru pro časopis The Rolling Stone nazval Trumpa pitomcem, ale na tiskovce v Londýně pochopení dnešní americké reality nikomu neulehčil. “To, co se teď u nás děje, je strašný. Ten chlap podkopává celou demokratickou tradici. A vůbec nikdo tomu nerozumí,” nabídl pohled znalce.

Boss vydal nedávno dlouho očekávané memoáry, proto taky ona tiskovka. Born to Run je docela překvapivá kniha, zvlášť pro ty, kteří si tuhle americkou klasiku spojují především s érou okolo alba Born in the U.S.A. a (nepříliš dlouhým) obdobím, kdy se Springsteen pohyboval na hodně tenkém ledě globální megahvězdy.

Pokračovat ve čtení „Hrdinové dělnického barda Springsteena dnes volí Trumpa“

Nový časopis o muzice, který dělá redakce autorů, kteří zakládali Rock & Pop před 25 lety.

Po zdárně završeném turné k albu High Hopes, které podnikl v první půlce minulého roku, by si pětašedesátník Bruce Springsteen mohl dát nohy na stůl a odpočívat. To ale zjevně není jeho styl. A tak se rozhodl, že si vyzkouší herectví (objevil se v televizním seriálu Lillyhammer, v němž hraje jeho dlouholetý kumpán Steve Van Zandt), scenáristiku (vymyslel krátký film k písni Hunter Of Invisible Game), psaní knížek pro děti (vydal obrázkovou publikaci na motivy písničky Outlaw Pete) a nakonec i práci archiváře. V listopadu 2014 oznámil, že na svých webových stránkách poskytne ke stažení některé z památných koncertů E Street Bandu. Za přívětivou cenu – kolem deseti dolarů za jednu show – nabídl fanouškům prvních šest vystoupení.

Pojďme si je přiblížit v souvislostech, a to s pomocí nového životopisu Bruce Springsteen – Není to jen rock’n’roll, který napsal Marc Dolan. Kniha v českém překladu autora článku vyjde už brzy v pražském nakladatelství Galén a Rock & All vám z ní přináší exkluzivní úryvky.

APOLLO THEATER 03/09/12

ZÁKLADNÍ ÚDAJE: Natočeno 9. března 2012 v legendárním divadle Apollo v newyorském Harlemu. Šlo o rozehřívací kolo před vypuknutím světového turné k albu Wrecking Ball. Tím, že Bruce tento záznam publikoval, vlastně poprvé uveřejnil kompletní koncert bez svého hlavního spoluhráče, saxofonisty Clarence Clemonse, jenž zemřel na následky mrtvice v červnu 2011.

NEJLEPŠÍ MOMENTY: We Take Care Of Our Own, Wrecking Ball, Death To My Hometown, The Way You Do The Things You Do (z repertoáru Temptations), We Are Alive, Land Of Hope And Dreams / People Get Ready (z repertoáru Impressions), Hold On, I’m Comin’ (z repertoáru dua Sam & Dave)

MARC DOLAN O PÍSNI WRECKING BALL

V květnu 2009 Bruce Springsteen oznámil, že na podzim bude The E Street Band třikrát k vidění na hřišti týmu Giants v Meadowlands, těsně předtím, než se stadion začne bourat. „Než přivlečou demoliční kouli,“ řekl doslova, „zdemolujeme jim to tam my.“

Nikdo netušil, proč volí taková slova, dokud nepřišel čas prvního z těchto pěti rozlučkových koncertů. 30. září Bruce přistoupil k mikrofonu, pozdravil zástupy shromážděné na ploše stadionu, a pak k překvapení všech ohlásil: „Tohle jsem napsal speciálně pro dnešní večer.“ Nová skladba nesla název Wrecking Ball (Demoliční koule) a odkazovala přímo k plánovanému bourání. Bruce se s vervou opřel do kytary a s širokým úsměvem na tváři chrlil narážky, na které publikum bouřlivě reagovalo: „jerseyský močály“, „bláto a pivo“, Giants a pověstní obří moskyti..

Ale jak píseň pokračovala (jedna z mála premiér, kdy se diváci mohli okamžitě přidat, protože text se promítal na světelnou plochu na zadní stěně pódia), začalo být jasné, že tu nejde jen o fotbalový stadion. Klíč se skrývá hned v prvním verši: „Vyrostl jsem v ocelovým městě, tady v jerseyskejch močálech, celý to mám v mlze.“ („Some misty years ago.“) Nebýt promítacího zařízení, dala by se ta věta snadno přeslechnout.

Můžeme si představit, že spousta přítomných místo „misty“ slyšela „sixty“, což není nic divného vzhledem k tomu, že Bruce překročil šedesátku zrovna před týdnem. Málokdo si asi také správně vyložil verš z druhé sloky: „Dneska večer jsou tu všichni mrtví s námi.“ Tato pasáž se téměř určitě nevztahuje k fotbalu, zato dává dokonalý smysl, pokud ji vztáhneme k nedávným změnám ve složení E Street Bandu.

Pokud turné v letech 1999 a 2000 při zpětném pohledu neodvratně spělo k vyústění v podobě kontroverzní písně American Skin (41 Shots), potom relativně krátká šňůra k cédéčku Working On A Dream, a možná už druhá polovina turné k albu Magic, potřebovaly svou „Demoliční kouli“. Výtečná, ba dokonce radostná skladba Wrecking Ball proměnila poslední show na stadionu Giants v tradiční irskou veselici. Curt Ramm hrál v instrumentálních refrénech na trubku v neworleanském stylu, jako archanděl Gabriel, který se nemůže dočkat, až nadejde soudný den. Když Bruce poprvé zazpíval „sem s tou demoliční koulí“, znělo to jako bujarý přípitek těsně před koncem světa. Postupně se k němu přidaly hlasy téměř všech zúčastněných, takže iluze velkého bourání byla dokonalá.

„Ano, my víme,“ zazněl Springsteenův prorocký zpěv v přechodu písně. „Nic z toho, co tu je, tady zejtra nebude.“ To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit o nemožné… S třetí slokou se smysl metafory stává jasnější: „Až všechna ta ocel a historky zreziví a naše mládí a krása obrátí se v prach, až bude jasný, jak to s náma dopadne, až vyprší náš čas a ze všech těch malejch vítězství a sláviček nadělaj parkoviště, až vítr rozfouká naše naděje a touhy, přijdou těžký časy.“ Bruce pokračoval, jako by nikdy neměl skončit, zatímco bubeník Max Weinberg stále přitvrzoval a po prvních dvou repeticích zdvojil rytmus. Smrt v čele demoliční čety klepe na dveře… „Přijdou těžký časy, už tu byly a zase se vrátí,“ zvolil Bruce spíše než politický tón historický pohled, jímž se vyznačovaly jeho rané pokusy. „Tak sem s tou demoliční koulí!“ zopakoval hrdě padesátitisícovému davu, zatímco The E Street Band za ním vřel a bouřil. „Prašť do toho nejlíp jak umíš, ukaž mi, co v tobě je!“

Pokračovat ve čtení „Časopis Rock & All: Bruce Springsteen – Šestkrát naživo“

text © Vojtěch Lindaur, REFLEX 27/2012

Příběh muže, který byl před čtyřiceti lety pasován na proroka rokenrolu

Letos v září, v den, kdy se znamení Panny láme do znamení Vah, bude newjerseyskému rodákovi třiašedesát a za rok si může zazpívat tu mccartneyovskou féerii When I’m Sixty Four. „Budou mě lidi pořád žrát?“ může se Bruce Springsteen v té písni ptát a zapět svým rockovým, rytmicky dokonalým chraplákem, do kterého se kdysi nutil. Odpoví si sám a zástupy příznivců po celém světě – a 11. července i v Praze – jej unisono podpoří: Budeme, šéfe!

Před nadcházejícím tuzemským koncertem bude dobré připomenout důležité „milníky života“ (na toto spojení má copyright Vasil Biľak) toho věčného jinocha, osvíceného i tvrdě pracujícího umělce, přirozeného kápa i kámoše na první dobrou, ačkoli půjde o známá životopisná fakta. Tedy alespoň Američané je umějí, jako když bičem mrská, leč na rozdíl třeba od českých protektorátních studentů (Adolf Hitler geboren… atd.) i uvědomělých budovatelů (Lénin rádilsja… atd.) jim to nikdo nenařizoval.

CHLEBA NA STOLE

Bruce Frederick Joseph Springsteen „was born“ v Long Branchi ve státě New Jersey třiadvacátého září devětačtyřicátého, tedy v roce, kdy ve Spojených státech vrcholil tzv. baby boom: Američané plozením dětí vyjadřovali radost z konce války i jistotu v příští časy. V jeho žilách se mísila irská a nizozemská krev po tatínkovi, jen občas zaměstnaném řidiči autobusu (Springsteen v chrochtavé nizozemštině znamená výzvu „přeskoč kámen“), a italská po mamince, sekretářce. Jen velmi prostřední, spíš nedostatečné ekonomické podmínky v rodině se školákovi z Freehold Borough zaryly pod kůži i do srdce v souladu s poměrně přísnou katolickou výchovou (ostatně křesťanský étos se v jeho tvorbě projevuje dodnes). Soucítění se sociálně slabými se stalo ústředním tématem mnoha Springsteenových alb, včetně toho posledního s názvem Wrecking Ball.

Katolík je katolíkem do smrti,“ poznamenal na okraj zmíněné desky. Budiž. Snad právě to vysvětluje, že zatímco vzdornou rocknrollovou horečkou byl doživotně infikován už coby školák, pozdější volnomyšlenkářství dětí květin ani obluzovadla všech druhů jeho teenagerská léta nijak nepoznamenaly. Střední školu sice jakž takž dokončil (aniž se dostavil na maturitní večírek), ale další vzdělávání ho už nelákalo. Ze všech těchto indicií můžeme hravě odvodit tak trochu neotesanou povahu jeho hudby, zpěvu, projevu a vlastně i zjevu: chlapisko řádné, kořínek zdravý, chování férové. Takto vybaven a v pravý čas vstoupil do světa populární hudby. Ještě dva roky předtím, kdy zněl rock surrealistickými jinotaji, vesmírnými tématy a nadzemským zvukem, by byl Bruce mnohými deklasován na venkovského křupana. Ted však rychle střízlivějící generaci posluchačů nabídl rock rázný jako facka, poctivý a zřejmý jako chleba na stole.

Pokračovat ve čtení „Reflex: Prorok rokenrollu“