Článek z časopisu Volume

Název: Článek z časopisu Volume
Autor: Trade & Leisure Publications, 1999

“Viděl jsem budoucnost rock & rollu: jmenuje se Bruce Springsteen”. Od tohoto památného výroku kritika časopisu Rolling Stone Johna Landaua uplynulo čtvrt století. Kupodivu, čas dal této novinářské nadsázce plně za pravdu. Nikdo jiný než Springsteen nenesl pochodeň rock & rollu výše a nepřenesl ji bezpečně přes rozbouřené vody punku, tanečních a jiných vln až do konce století.

V roce 1974 to ale na žádný velký úspěch nevypadalo. Smlouvu s Columbií s ním sice podepsala producentská legenda John Hammond, ovšem první dvě alba žádnou díru do světa neudělala. Co se muselo změnit? Z dnešního pohledu to vypadá, že stačilo poměrně málo. Bez pochyb talentovaný Springsteen si přestal hrát na nového Dylana. Síla jeho příběhů nebyla v ironickém odstupu jako u Mistra. Místo toho se pořádně opřel do kytary stejně jako to už dávno dělal s hlasem. Důraz přidal Springsteenově projevu nezbytnou dimenzi, která mu dodala na přesvědčivosti a umožnila vyniknout jeho přednostem v plné míře. Třetí album Born to Run potvrdilo, že Springsteen našel svou parketu. Kritici dnes řadí album mezi to nejlepší, co kdy v rocku vzniklo. Zmíněné proroctví se začalo naplňovat. Springsteenova vize Ameriky jako místa frustrace i naděje se rozvíjelo tu přímočařeji, jako na ostrém albu Darkness on the Edge of Town, tu v plné šíři, jako na dvojalbu The River.

Pro otevřenou osobní zpověď si vyhradil akustické album Nebraska, natočené doma na kazetový magnetofon. Vrcholem Springsteenovy spanilé jízdy se v roce 1984 stal anti-vietnamský hymnus Born in the USA. Po celou tu dobu křižoval Boss, jak mu od počátku přezdívají spoluhráči, s dokonale šlapajícím E Street Bandem za zády po světě i po Státech a uváděl čtyřhodinovými koncertními maratóny v nadšení statisíce. Tunnel of Love z roku 1987 předznamenává další, mnohem introvertnější etapu. Springsteen už není nadějí pro budoucnost, ale žijící klasik. Rozpustil kapelu, alba vydává jen výjimečně. Inspiraci však rozhodně neztratil. Mrazivé tóny písně Streets of Philadelphia do dotáhly až na Oscara. Řídké koncerty se staly komorní záležitostí, nádech výjimečnosti však neztratily. Loni se Boss nadechl k nové aktivitě. Nejprve o sobě dal vědět čtyřalbovou kolekcí dosud nevydaných nahrávek Tracks. A dnes je s obnoveným E Street Bandem opět na šňůře.O sobě i o své práci hovořil Bruce Springsteen v nedávno dokončeném dokumentu Secret History of Bruce Springsteen. Z něho publikujeme několik ukázek, které jsme získali od firmy Sony Music/Bonton.

Born in New Jersey

Toho dne, kdy se ze mě stal zpěvák, jsem přišel do klubu Elks. Měl jsem s sebou kytaru, postavil jsem se tam a začal zpívat Twist & Shout. Najednou jsem se cítil jako nikdy předtím, byl to nepoznaný pocit. V neděli se v Elks vybíralo vstupné pětatřicet centů. Vystřídalo se tam tak čtyři, pět kapel a všem to znělo skvěle. Nikdo přitom nezpíval. Kapely se zpěvákem se moc nenosily. Tenkrát letěli The Ventures a jim podobní a všichni chtěli znít jako oni. V 60. letech dorazila britská invaze. Z ničeho nic tu byli Beatles a Rolling Stones a všichni se je snažili napodobovat.

Další podnik patřil jednomu chlápkovi z Freeholdu, města, kde jsem se narodil a vyrůstal. V té době v tom baru chcípnul pes. Když jsme tam dorazili se Stevem (Van Zandtem), byl pátek večer a až na dva lidi okounějící u baru nebyla uvnitř ani noha. Vysvětlili jsme majiteli, že máme kapelu a navrhli mu, že budeme u něho hrát. Málem nás nechtěl ani zadarmo. Nakonec svolil, že můžeme příští pátek vybírat u vchodu dolar vstupné. Napoprvé přišlo asi patnáct lidí. Asi tolik, kolik jich tam dřív zabrousilo za celý týden. To ho přesvědčilo a dal nám šanci. Počet návštěvníků se rychle zvedal, nejprve na třicet, potom postupně až na osmdesát. Během pár měsíců jsme ten bar dokázali naplnit málem třikrát týdně. To vstupné byl náš jediný zdroj příjmů.

Vzhůru do New Yorku

Elvis, Hank Williams, Dylan, Woodie Guthrie, Beatles, Rolling Stones vytvářeli velice specifický hudební svět. Vyvolávali komplexní obrazy a představy, ale zároveň byli příjemní a zábavní. Chtěl jsem zkusit dělat něco podobného. Chtěl jsem psát hudbu o sobě, o svém životě ale také jsem chtěl, aby všichni viděli, že mi nejde jenom o sebe, že se dívám, co se děje kolem.

Seznámil jsem se s producentem Mikem Appelem, kterému byl takový přístup k hudbě blízký a zaujalo ho, co dělám. Žil jsem v Asbury. V té době vznikla většina věcí pro první album. Mikovi to připadalo skvělé a přesvědčil Hammonda, aby si mě poslechl. Bylo mi 22. Jel jsem autobusem. Vzal jsem si s sebou akustickou kytarou, kterou jsem měl od bubeníka Castiles. Přišel jsem k němu do kanceláře. Hammond mi řekl, ať si sednu, že si mě poslechne. Zahrál jsem pár písniček. Budete nahrávat u Columbie, zakončil to.

Moje první nahrávky, věci z prvního i z druhého alba a vůbec všechno z té doby, zní velmi osobně a neobvykle. Kapela zněla na svou dobu hodně zvláštně. Danny (Federici) hraje na akordeon. Z té neobvyklé nálady vycházejí i texty. Nedá se říct, že bych byl tenkrát z prvních dvou alb nějak odvázaný. Teď už se na ně dívám jinak, docela se mi zamlouvají. Bylo to z mého pohledu zajímavé období, ale trvalo jen velmi krátce.

Časy se mění

Při nahrávání třetího alba jsem poprvé použil nahrávací studio jako specifický nástroj. Nesnažili jsme se jen zachytit a zkopírovat zvuk jako při běžném hraní. S každou skladbou jsem si důkladně vyhrál, s hudbou i s textem. Teprve ve studiu dostalo album svůj tvar. Při přípravě čtvrtého alba Darkness on the Edge of Town jsme se najednou ocitli v nepoznané situaci. Byli jsme slavní. V sázce bylo najednou mnohem víc než kdykoli předtím. Dřív nás znalo jen pár našich skalních fanoušků. První album si koupilo asi dvacet tisíc lidí. Můj bože. Mike nebyl nadšený, když jsem se ho ptal, jak na tom jsme. Třiadvacet tisíc, řekl zklamaně. Cože? Je to možné? Tolik lidí, které jsem neznal a o jejichž existenci jsem neměl ani tušení, šlo a koupilo si naši desku. Považoval jsem to za obrovský úspěch. A s druhým albem to bylo dost podobné. Po vydání Born to Run se všechno změnilo. Začalo nás poslouchat daleko víc lidí. Najednou jsme byli v centru pozornosti, což pro nás nezůstalo bez následků. Od této chvíle jsem se díval na všechno jinýma očima. Na svět kolem sebe i na moje místo v něm. Kdo jsem. Odkud jsem přišel.

Springsteenovy příběhy

Když jsem se dostal k albu The River, řekl jsem si, že by pro moje posluchače mohlo být zajímavé a snad i zábavné mít představu o určité kontinuitě a souvislostech. Tím nemyslím, aby si mě doslova ztotožňovali s postavami z textů, ale souvislosti, spojení mezi alby, které by jim umožnily vidět, o co se snažím, kam směřuju, co jsem zač.

Zajímaly mne běžné momenty a situace z každodenního života. Používal jsem je jako základ ke svým příběhům. Páteční a sobotní večer v 60. a 70. letech. Nekonečné řady kadilaků a dalších velkých bouráků jezdily neustále dokola kolem barů a restaurací. Místní kultura a způsob života měly především co do činění s auty. Byl to náš svět. A ten jsem se snažil spojit s hudbou lidí, kteří se mi líbili: Beach Boys, Chuck Berry a další.

Když ztratíš spojení se svou rodinou, se světem, s prací, kterou děláš, máš pocit, jako by ses sám ztrácel, jako bys pomalu mizel ze světa. To byl můj základní pocit, když jsem vyrůstal. Připadal jsem si jako bych byl neviditelný. Je to pocit plný bolesti. Musíš svádět velký boj, aby tě ostatní vůbec vzali na vědomí. Aby měl tvůj život nějaký smysl.

Nebraska

O Nebrasce jsem nikdy nepřemýšlel jako o politickém albu dokud o něm novináři nezačali psát v politických termínech a souvislostech. Jde o moji nejosobnější desku vůbec. Jsou v ní pocity z dětství. Zvuky, tóny, barvy, dům, kde jsem vyrůstal. V osobním životě jsem dospěl do určitého stadia, byl jsem dost starý na to, abych si uvědomil, co mi chybí. Přemýšlel jsem o té prázdnotě. Cítil jsem se hodně osamělý. Vnímal jsem to velmi silně. A tyto pocity mě vedly k postavám a příběhům z Nebrasky. Když stárneš, cena, kterou platíš za to, že nemáš vyřešeny věci, které tvoří tvůj citový život, věci, které ovlivňují tvá rozhodnutí, není stejná jako dřív. Pořád roste. Platíš za podfuky a lži, jimiž si něco namlouváš. Snažil jsem se s tím něco udělat. Ztrácel jsem spojení.

Vietnamský syndrom – Born in the U.S.A.

Na konci 70. a počátkem 80. let se začala literatura a film zabývat ve větší míře válkou ve Vietnamu. Bylo to ve vzduchu už delší dobu, např. ve filmu Who’ll Stop the Rain a v dalších věcech, ale tehdy se tomu začala věnovat náležitá pozornost. Bylo mi devatenáct, když náš bubeník narukoval a odešel. Všude vládl strach. Všichni se snažili najít způsob, jak se tomu peklu vyhnout. Osobně jsem nevyšel z politického prostředí. K tomu, abych se tím tématem zabýval, mě přiměla jedna věc. Bylo zřejmé, ať už jsi byl tam, nebo doma ve Státech, že to byl svým způsobem zásadní moment v americké kultuře. Věci se změnily. Doslova bylo cítit, že procházíme přelomovým bodem. Státy byly najednou jiné, celý svět byl jiný. To mě přimělo, abych o tom psal.

Na studiové verzi alba Born in the USA se vzájemně prolínaly dvě věci. Jednou z nich jsou texty. Příběh o někom, kdo se vrátí domů a snaží se přijít na to, kam patří. A na druhé straně byla hudba. Valí se jako mocný proud. Symbolizuje instinkt, který umožňuje lidem přežít a překonat složité situace. Prošel jsem vším tím peklem a přežil jsem. Občas se kolem toho objevily nejrůznější dezinterpretace, ale mám pocit, že to byla dobrá deska.

Kdysi jsem se snažil vyhýbat odpovědnosti. To byl důvod, proč jsem se stal muzikantem. Až později jsem se začal snažit vyrovnat se s tématy, jimž jsem se předtím dlouho vyhýbal. Spokojenost s životem a pocit svobody záleží na určitých rozhodnutích. Volíš směr, jakým se tvůj život bude ubírat. Když jsi ještě mladý, chceš mít všechno. Žiješ jako ve fantazii. Když se dostaví úspěch, fantazie se proměňuje ve skutečnost. Najednou můžeš mít všechno, na co si vzpomeneš. To v sobě skrývá nebezpečí. Řekl bych, že se lidem stává, že zaměňují nekonečné množství možností a příležitostí za svobodu.

Back on Tracks

Před pár lety jsem měl trochu volného času. Požádal jsem našeho zvukového inženýra, aby mi poslal archív se vším, co jsem kdy nahrál. Každé nové album bylo ze začátku otevřená záležitost, nebylo jasné, které skladby vydám a které ne. Nad těmi záznamy jsem si řekl, proč nevydat to množství hudby, o níž vím, že je dobrá, jenom neprošla výběrovým sítem a nedostala se na žádnou desku? Lidem by to mohlo udělat radost.

Při poslechu vyjde překvapivě rychle najevo poměrně jasný vývoj, jaký moje hudba prodělala. Má to svoji vnitřní logiku. Klene se jako oblouk, od počátku, kdy je skládal mladý kluk, až po současnost. V něčem jsou si podobné. Začínal jsem s jednoduchými folkovými písničkami a poslední věci mají podobnou stavbu. Také je ale mezi nimi značný rozdíl. A já jsem dnes jiný člověk. Zároveň jsem to pořád já. Poslouchat ty nevydané věci je jako vydat se na zvláštní cestu. Je to alternativní cesta k té, po jaké jsem se vydal na vydaných albech.

Je to moje práce

Co je to talent? Talent má především co dělat s každodenní zkušeností. Paměť má každý. Proč si ale pamatuju zrovna ten den, kdy mi bylo jedenáct, kráčím po ulici, větve stromů se ohýbají pod náporem větru, slyším ozvěnu svých kroků, vidím, jakým způsobem dopadá světlo na nějaký dům. Každý člověk si uchovává v paměti určité vzpomínky. Neexistuje pro to žádné vysvětlení. Tyto vzpomínky si nosíš pořád s sebou. Jsou součástí tvé osoby. A pak najednou prožiješ ryzí zkušenost, okamžik, na který už nikdy nezapomeneš. Z nějakého důvodu se ti to jednoho krásného dne přihodí. Odhalí se ti, ani nevíš jak, o čem je život, o co tady běží. Úkolem umělce je takové okamžiky zachycovat a vytvářet. Na základě vlastní zkušenosti, z toho, co vidí kolem sebe. Moje představivost pracuje se zkušeností. Výsledek předkládám lidem. Je to i o jejich životě. Mezi námi se tak vytváří spojení, to je moje práce, za to jsem placen. Snažím se jim jen předložit svoji zkušenost, aby o ní věděli, aby věděli, co se děje v jejich světě. Proto skládám hudbu a píšu texty. Proto mám pořád chuť psát nové věci. Je to moje práce. Dělám to pro vás, ale dělám to taky pro sebe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 × 5 =