Název: Duchové na vinici kritického patriota
Autor: Roman Lipčík, Mladý svět
„Narodil jsem se v USA, vykřikoval do světa v roce 1984 koncertní buldozer, přezdívaný Boss, a třebaže už tehdy jeho písněmi bloudil rozčarovaný duch Toma Joada, byl spíš průsvitný, takže ho nešlo vnímat. Bruce Springsteen se naopak stal novým symbolem staré dobré Ameriky. Tom Joad přežil z 30. let, kdy jej stvořil John Steinbeck v Hroznech hněvu jako prototyp amerického občana, na jehož průměrně rostlou čest a svědomí je jejich všudypřítomný podprůměr příliš, a tak se odevzdá Bohu: z farmáře se stane kněz. Historická paralela pro zpěváka Springsteenova typu jistě pokušivá. Podívat se na současnou Ameriku kritickýma očima Toma Joada slibovalo vzrušující konfrontaci. Dva nezbytné předpoklady však bylo třeba naplnit. Napsat adekvátní textový materiál. A ztlumit.
Z prvního popudu se začala rodit v autorově imaginaci zajímavá galerie rozmanitých charakterů. Není tu žádný vyložený klaďas, jak by se mohlo v zájmu intenzivnějšího účinku očekávat, tomu se ostatně vyhnul i Steinbeck, není tu však ani jednoznačně odsouzeníhodný hrdina. Je-li takový, není zpívajícím autorem tupen: dokonce i na notorického recidivistu se dokáže podívat chápavýma očima (Straight Time.) Nementoruje, což by jistě bylo snadnější i svůdné, nesoudí, aby vynikl jeho postoj, jen konstatuje. Řízením autorovy dobré vůle (či snad básnické licence?…lze si klást otázku, zda je takový pohled skutečně tak realistický, jak se tváří) nedojde k rozmnožení rasových vražd (Galveston Bay).
Pochopení se střídá s trpkostí, negativní hrdinové jsou očišťováni proudem interpretovy vyrovnanosti, pramenící kdesi v poznání, že nemůžeme za to, jací jsme. To všechno Amerika, ta do níž jako do země zaslíbené ilegálně utíkají Mexičané přes hranici (Across The Border). Je charakteristické, že Springsteen je nezrazuje. Jen jim zpívá, jaké zaslíbení je čeká. Takové, jaké potkalo vietnamského veterána, který se, když už mu nestačily slzy, zastřelil (The New Timer).
Hudebně se autor musel vrátit, a jistě tak učinil rád s vidinou odpočinku od image nezmara, před Born in The U.S.A., do roku 1982, kdy natočil introvertní akustické album Nebraska. Zde ještě posílil její formuli: téměř zcela minimalizoval hudební doprovod. Z E Street Bandu si přivedl jen klávesistu Federiciho, ale ani další doprovodní hráči (velkou roli zde hrají housle) nemají moc příležitostí se předvést: většinou si Springsteen vystačí sám.
Hraje na kytaru, na klávesy, především však zpívá: do sytého, ale ztišeného, lahodného vokálu balí svou epiku. Tu a tam se uchýlí ke country šarži, evokuje tak Guthieriho, ostatně ani v nejrockovějších letech se nestyděl za obnažené kořeny své hudby. Tím jen posiluje americkost své tvůrčí žně. Otázka je, zda hrozny Springsteenova hněvu nebudou pro bezkonfliktnost vyhledávající Američany příliš trpké.