Interview pro ČT před koncertem v Praze

Název: Interview pro ČT před koncertem v Praze (12.května 1997)
Autor: Česká televize

“Vždycky jsem dělal obojí. Když mi bylo 17-18, měl jsem kapelu a vedle toho hrál sám po kavárnách, malých městech – tam kde jsem vyrostl, takže jsem vlastně dělal elektrickou i akustickou hudbu. A pokud jde o moji profesionální dráhu, většinou jsem hrál s kapelou, ale když jsem se obrátil na první nahrávací společnost, šel jsem tam sám, se španělkou, a tam zařadili mezi folkaře.

Byl to producent John Hammond, kdo mě objevil. Stejně jako předtím Arethu Franklinovou nebo Boba Dylana. Měli pocit, že jsem folkař. A pak jsem natočil jedno album, další, vznikla kapela a začal mě víc zajímat zase rock´n´roll, který jsem předtím hrál, když jsme jezdili po šňůrách. Ovšem poslední deska (v té době Duch Toma Joada – 1995, pozn. autora stránky) je zase akustická, odpovídá mé současné náladě. Samozřejmě si ale myslím, že časem budu hodně hlučnej.

Teď mě komorní projev baví, je absolutně nepřikrášlený a člověk má možnost úplně stejně hrát na desce i na koncertě. Jste tam na pódiu jen sám, sám za sebe a postavy v těch písničkách hledají svět, ve kterém by se dalo žít. Hledají, jak ho utvářet, aby to byl svět, který by je přijal. O což se snaží všichni. Prostě to bezpodmínečně a jasně komunikuje s diváky. O mnoho lépe než s kapelou, kde v tom „rambajzu” to poselství zanikne. Ale samozřejmě, že mi chybí to fyzické vzrušení, jako když máte ty rockery za zády.

První turné jsme absolvovali jako předkapela Chicaga. Moc dobré to nebylo, tehdy mi bylo 23, 24 let. Hráli jsme na obrovských stadionech, kde pokaždé bylo asi 50 000 lidí. Nikdo mou hudbu neznal. Nikdo neznal mě ani kapelu. Takže velice často na nás pískali nebo po nás házeli různé věci; např. takové plastikové létající talíře, takže si člověk musel dávat pozor. Lidi tam seděli a měli prsty v uších. Ale bylo to od Chicaga hezké, že nám dali šanci. Já jsem tehdy začínal, a tak to bývá.

Do Evropy jsem poprvé přijel, to mi bylo něco přes dvacet. Jel jsem do Londýna, do Švédska, do Amsterodamu a byl jsem z toho celý pryč, protože jsem byl kluk z malého města, z provinčního prostředí v New Jersey, znáte to. Brambory, hamburgery, hranolky. Já jsem vlastně nikdy nežil mimo Spojené státy. Když jsem se pak do Evropy vrátil v osmdesátém prvním roce, tak na mě velice zapůsobilo cestování. Víte ve Státech jsme si vlastně zvykli na určitou… no řekl bych, že je tam určité násilí ve vzduchu, že to patří k americké kultuře. A v Evropě jsem tenhle pocit neměl. Zdálo se mi, že je v podstatě bezpečná, že i děti tady mohou být ve větším bezpečí. A tak to na mě zpětně dolehlo. Dřív jsem si to neuvědomoval. Bylo mi už třicet, najednou jsem si uvědomil, že svou zemi vidím jinak. Velice to ovlivnilo mne i kapelu, to byl opravdu pozoruhodný rozdíl. Takže si dokážu představit, že bych nějaký čas žil v zámoří. A to by vlastně prospělo všem Američanům.

Amerika je tak velká a je vlastně tak stejná. Svým způsobem je všechno v Americe stejné, že vás to nutí uzavřít se před vnějším světem, a to není zdravé. Myslím, že středoškoláci nebo kdybych já byl ve středoškolském věku …, myslím, že mladí by měli cestovat, aby viděli svět, aby viděli, jak je propojený. Já jsem to zažil pozdě, ale přesto to pokládám za cenné. A pokud jde o to, kde bych chtěl žít, víte, na světě je tolik krásných měst a každé znamená úplně odlišnou zkušenost ve srovnání s tím, co jsem zažil jako dítě.

Mě vychovali jako katolíka velice dogmaticky, a to pak člověk vůči Bohu velice rychle zatrpkne, bohužel. Ale potom zase najdete svou cestu, najdete určitou duchovnost. Alespoň doufám, že má hudba je protknuta těmi vnitřními pocity, které ovšem vycházejí z prožitých věcí. Nepotřebujete k tomu znát všechny odpovědi, proč je svět tady, proč jsme tady my. Nemusíte znát smysl všeho, ale musíte přijmout i zázrak bytí, i tajemství své vlastní existence. Byl bych moc domýšlivý, kdybych si myslel, že znám všechny důvody proč jsme tady, jak jsme se na tomto světě ocitli. Myslím si, že skutečná duchovnost znamená přijmout i toto tajemství. Z toho vycházím při práci. Vím, že tady vždycky zůstanou otázky, na které nejsou odpovědi.

Jazz nikdy hrát nebudu, na ten nemám. A pokud jde o klasiku, začínám se ji učit. Jedu teď do Vídně, města téhle hudby. Myslím, že do ní teprve začínám pronikat, do té klasické hudby. Já bych chtěl skládat tak, jak to nejlíp umím. Pravdivě. Snažím se tvořit postavy, které jsou opravdu živé. A hudbu, která má smysl pro mě i pro mé posluchače. To je moje práce. A když ji člověk dělá dobře, tak pomáhá publiku v orientaci. Vlastně tím posluchačům načrtneme jakousi mapku, po které mohou jít, budou-li si to přát. To by měl být úkol literatury, dobré hudby, dobrých filmů. Abyste se vyznali sami v sobě, uměli zužitkovat lidské zkušenosti.

Strach mám ze stejných věcí jako všichni. Bojím se, že přijdu o to, co mám rád, o rodinu a děti. Splodíte je, musíte jim připravit svět, ve kterém se dát žít. Svět je často velmi nesmyslný, nahodilý, nepředvídatelný, a ne vždycky se vám podaří ochránit to, co máte nejraději před touto nahodilostí a nepředvídatelností. To je břemeno, které nese každý rodič. Když má žena čekala naše první dítě, měla určité komplikace. Já jsem byl najednou tak vyděšený. Říkal jsem si, že tohle si už budu navždycky pamatovat. Ještě než se děti narodí, už se strachujete o jejich blaho, o jejich bezpečí.

Ale jak jsem řekl, je to všechno otázka náhody. Vy se snažíte, ale přesto víte, že je můžete chránit jen do určité míry, že je můžete střežit. Všichni rodiče žijí s tím strachem. Víte také, že když vás naplňuje radost ze života, z to každodenního života, a když děti něčemu naučíte, když je učíte prožívat život a svět, pak i děti najdou svoje místo a tím i naplnění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eleven − 2 =