Reportáž z koncertu ve Vídni

Název: Reportáž: Bruce Springsteen ve Vídni – 25.června 2003
Autor: Jan Bartoš

Konečně nastalo dlouho očekávané ráno, středa 25.června 2003. Vyrazili jsme z mého rodného Znojma směrem na Vídeň. Cestou nás “žhavila” rakouská rozhlasová stanice Ö3, která vytrvale oznamovala, že dnes večer vystoupí na Ernst Happel Stadionu sám Bruce Springsteen s E-Street Bandem a hrála Bossovy písničky, většinou z posledního alba The Rising. Zábavní komplex Prater jsme našli snadno a stadion po kratším blouděním kvůli stavebním uzavírkám také. Zaparkovali jsme a šli obhlédnout situaci. Bylo asi 14 hodin a v okolí stadionu nic příliš nenasvědčovalo tomu, že se schyluje v velkému koncertu. Jen zvolna se začaly objevovat stánky se suvenýry (trička, plakáty, klíčenky), občerstvením (pizza nebo různé variace sladkých zákusků) a první skupinky nejvěrnějších.

Ještě kolem 16 hodiny sedělo před hlavním vchodem asi jen 30-40 fanoušků. Vstupenkový překupníci kroužili okolo pokladen a nabízeli prodej nebo odkup vstupenek (za kolik prodávali netuším, ale vykupovali za 10 €, což při původních cenách vstupenek 55-70 € …) Docela mě překvapilo, že oficiální pokladna byla otevřena – a lístků měla dostatek. Těsně po 17 hodině, kdy dav před hlavním vchodem dosáhl počtu několika set, začali pořadatelé vpouštět diváky dovnitř.

Vešli/vběhli jsme na stadion a vcelku snadno jsme se dostali do prostoru přímo pod pódium (tzv. pit), který byl ohraničen a do kterého pořadatelé po jeho naplnění (200-300 lidí??) již nikoho nového nepouštěli a kdo chtěl odejít ven, dostal vrácenku (pásek na zápěstí). Zbývali 3 hodiny do začátku. Odpolední červnové slunce naštěstí sláblo a stadion se pomalu zaplňoval. Pořadatelé (?) pouštěli do reproduktorů jako ruchový “podmaz” vcelku nezajímavou a bezkrevnou hudbu, a tak jedinou zábavou bylo pozorování okolních fanoušků a později artistické výkony devíti osvětlovačů (6 vpředu, 3 vzadu), kteří po provazových žebřících šplhali do konstrukcí nad pódiem. Jen občas některý z TOUR CREW, techniků připravujících nástroje pro Bosse a E Street Band, “probrknul” kytaru a zaujal tak jinak vcelku se nudící publikum.

20:02 … E Street Band přichází na pódium! Max, Patti a Soozie, Steve, Nils, Danny a Roy, Gary, Clarence (pochoduje jako robot ve skvělém černém obleku a klobouku) … a THE BOSS! Sotva doběhne k mikrofonu, tak chytne kytaru a spustí: “THE PROMISED LAND”. A celý stadion s ním! Jednohlasně. Následuje “THE RISING” (viz video níže). První dojmy? Delší a mírné prošedivělé vlasy. Ale ta energie! Bylo o ní napsáno mnoho článků, ale teď, když stojím ani ne 20 metrů od něj, se o tom přesvědčuji na vlastní oči. Koncertní výkony tohoto chlápka by se měly měřit na koňské síly! A kolik mu je? 35? 40? Ale kdeže! Letos v září 54!!

E Street Band se snaží držet krok, ale daří se to snad jen Maxovi, který se za bubny chvílemi jakoby vznáší… Neuvěřitelné… Jak dlouho spolu hrají? Letos je to 30 let… Hlavním hybným motorem celého pódia kromě Šéfa a Maxe je samozřejmě Clarence se svými saxofony. Chvílemi je trošku znát, že BIG MAN už má na zádech 6 křížků, ale jinak při jeho hře a zvláště sax sólech stále mrazí v zádech! A kromě neudržitelného BOSSe asi nejvíc z kapely baví publikum svými žerty! Měl jsem velkou radost, že přijela Patti. Několik předchozích koncertů vynechala (prý péče o děti), a tak jsem byl zvědav, jestli přijede do Vídně. A byla úžasná! RED HEADED WOMAN! I když nebyla na rozdíl od klasické sestavy minulých let na pódiu sama, ale s houslistkou Soozie Tyrell, v černých kalhotách a tričku s jedním odhaleným ramenem zářila ze všech nejvíc.

Nils (kytara) spolehlivý jako vždy, LITTLE STEVEN (zpěv, kytara a ukulele!) se šklebí, řádí a konverzuje s Brucem jak je jeho zvykem, Roy (klávesy) a Danny (el. varhany) obsluhují trošku stranou vše co má černobílé klapky. Jen Gary (basová kytara) se zdá trošku unavený. Potvrdil se mi názor jednoho holandského fanouška, se kterým jsem si povídal před koncertem: Suzzie Tyler se svými houslemi zapadá do hry E Street Bandu výborně – i když je znát, že je na pódiu především kvůli skladbám z alba THE RISING. Ne že by v jiných písničkách nehrála, ale spíše jen výjimečně. Výborně se doplňují s Patti (podobně jako Bruce se Stevem) – obě se na pódiu vlní jako dvě černé kočky.

Celková atmosféra koncertu a to, jak heroické vystoupení Bruce a Street Bandu působilo na publikum a mne samotného, se jen těžko popisuje. Každý z vás, kdo kdy byl na -dobrém- koncertě zpěváka nebo skupiny, kterého má rád, mi jistě dá za pravdu. Trošku jsem tušil, co mě asi čeká. V roce 1997, když by Springsteen v Praze (viz několik článků na těchto stránkách) se svým akustickým tour, jsem poznal, že jde o velmi upřímného a bezprostředního muzikanta, pro kterého je kontakt s publikem velmi důležtou a přirozenou součástí koncertu. Když po dvou hodinách křičelo vídeňské publikum “Zugabe! Zugabe!” (přídavek), nenechal se dlouho přemlouvat a přidal ještě bez mála hodinu. A čím koncert déle trval, tím řádil mnohem víc. Snad jen ohledy na zbytek kapely (dodatek 16.září: a brzký odlet do Milána – hned po koncertu) ho přiměly krátce před 23 hodinou svoje úžasné představení ukončit.

Bruce zpíval naplno, až mu nabíhaly žíly na krku, běhal, skákal a sklouzával se po pódiu, točil se na tyči od mikrofonu – a dokonce na ní udělal STOJKU!! Protáčel si kytaru na rameni a sledoval, jak se publikum baví, úžasné byly jeho prupovídky se Stevem a Clarencem.

Na tento koncert jsem se přes půl roku velmi těšil. Věděl jsem, že to bude zážitek. Bruce s E Street Bandem mě však ve Vídni na 2 hodiny a 50 minut přenesli do úplně jiného světa, snad rock’n’rollového Asbury Parku nebo klubu Stone Pony. Jako vše, co člověka baví, nebyly to pro mě 3 hodiny – ale 3 minuty pobytu v jednom z nejvybranějších rockových lahůdkářství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × 5 =