The Rising: druhá recenze

Název: The Rising: recenze
Autor: Vojtěch Lindaur, &musiQ 2002/10

Prvně a naposled jsme spolu mluvili v roce 1999 v jakémsi vídeňském hotelu. Musel jsem předstírat, že nejsem novinář, ale zaměstnanec vydavatelské firmy. Dost mne ten trik mrzel, protože Bruce Springsteen byl hovorný a neprofesionálně milý, jenže nejspíš právě proto. Foťák jsem měl, odvahu cvakat už ne. Druhý den jsem chtěl alespoň nakreslit, jak jsem si ho vybavoval: sporý, trochu světsky ohozený chlápek, ležérně opřený o barový stolek, sklenici v ruce, po tříhodinovém koncertu odpočatý, jak kdyby přišel z lázní, uvolněné, velmi neárijské rysy. Zkoušel jsem to po paměti několikrát, jedna kresba horší než druhá. Nic. Za čas jsem náhodou narazil na pětadvacet let starou grafiku znázorňující jakéhosi dělňase s pivem v bufetu Na Maninách, kde jsem tenkrát často kreslil. A to byl on jak vyšitý, člověk z lidu:

WORKING CLASS HERO a přece boss a šéf každým coulem: BRUCE SPRINGSTEEN

Měl jsem mu ji poslat a třeba by mne za to letos pozval na 26. července do New Jersey na zahřívací koncert, předkrm nového světového turné The Rising s věrným E Street Bandem do kulturáku pro 700 lidí v Astbury Park. Poslal bych vám odtam greetings asi tohoto znění:

‘Stojím před domem, kam v roce 1967 od rodičů z rodného Freeholdu odešel osmnáctiletý Bruce, aby si ujasnil, chce-li být folkařem nebo rockerem, a kam se zas – po depresivní epizodě v Los Angeles – jen trochu dál za roh přestěhoval. Jen pár dalších bloků odsud se do Convention Hall snaží prodrat kdekdo, přes nejpřísnější ochranku se nakonec nedostane ani řidič Steve Van Zandta, takže na parkoviště v zákulisí musí slavný kytarista dojet sám. Všichni se bojí, vždyť Bruce se svým novým albem The Rising stal pomyslným šéfem umělců amerického showbusinessu v boji proti terorismu, minstrelem Spojených států po 11. září 2001.

Půl hodiny před začátkem se osmičlenný E Street Band s houslistkou Soozie Tyrell překvapivě objeví na pódiu: “Tohle je sice koncert, ale spíš zkouška,” povídá Bruce v černém tričku, ruce v kapsách džín a v nezbytných ‘koních’ (on je dost malého vzrůstu, víte). “Ale bavte se, aspoň uvidíte, jak to stloukáme dohromady.” Jádro téměř dvouhodinového koncertu (ty regulérní budou prý ještě o hodinu delší) tvoří skladby z nového alba. Kapela je zvládá suverénně (jen Bruce občas zapomene text jako v Mary’s Place…), a tím nenapodobitelným plným zvukem, jak je jejím dobrým zvykem.’ Tak bych nejspíš na tu pohlednici napsal, kdybych tam byl.

Jenže tohle nebyl obyčejný koncert, jakých Bruce odehrál za svou kariéru tisíce. Zde i u těch následujících jde ještě o něco jiného, výjimečného, snad hlubšího, nejspíš důležitějšího. V první řadě: Bruce a E Street Band natočili první společné album od Born In The U.S.A. a asi nejlepší písničky od časů Born To Run, snad s výjimkou The River.

A za druhé, což je vlastně nejméně stejně podstatné. Právě tyhle písničky se okamžitě staly ‘majetkem amerického lidu’, náplastí a antibiotiky na trauma z 11. září. Takové léky přesahují teritorium umění a nedají se naordinovat, jsou-li však, lidi je ocení. Podobně ‘léčil’ před čtvrtstoletím davy poskládané ze skeptiků i optimistů Jaroslav Hutka; věřte, že vím o čem mluvím. Daří-li se to nyní Springsteenovi a zpívají-li s ním lidi úplně nové písničky (Waitin’ On A Sunny Day a Mary’s Place) mohutným hlasem už od druhé sloky, dává jim alespoň na pár chvil víc, než umění a to rock & popové obzvlášť obvykle nabízí: totiž naději, víru, sílu a lásku.

Když Bruce zpívá: “Slyšel jsem jak mě voláš/Pak jsi zmizel v ohni” (Into The Fire) pro newyorské hasiče v prvních řadách, diváci pláčou. Kýč po americku? Nikoli, tyhle písně nejsou o 11. září, tak jako Krásný je vzduch, krásnější je moře nebylo o beznaději husákovského komunismu. Jejich nápěvy a slova hlavně pomáhají nést lidem tíhu osudu.

Oba dva důvody jsou dobré pro to, abych to s tou kresbou zkusil ještě jednou a zgruntu.

Ačkoli nahrávání The Rising trvalo pouhých sedm a půl týdne, jedno z nejdůležitějších alb, které kdy Springsteen natočil, bylo počato už před sedmi lety. Tenkrát se šéf znovu sešel s E Street Bandem, nejprve jen aby natočil tři nové písně pro album největších hitů. Kouzlo staré party fungovalo i na obřím světovém turné v roce 1999.

Druhým podstatným krokem bylo to, že šéf poprvé svěřil produkci do cizích rukou. Do té doby se na ní vždy podílel se svými nejbližšími spolupracovníky (Jon Landau, Van Zandt, Chuck Plotkin), tentokrát se rozhodl pro Brendana O’Briena (Pearl Jam či Rage Against the Machine). “Odvedl skvělou práci. E Street Band zní našlapaně a svěže. Má dobré uši na rockovou muziku – je to velmi inspirativní a maximálně ochotný člověk,” pochvaluje si ho Springsteen…

A do třetice: do přípravných prací na albu zasáhla tragédie z 11. září loňského roku. Američan Springsteen krátce po jedenáctém napsal první dvě písničky, Into The Fire a You Are Missing. “Lidi se zas pokoušeli najít pod nohama pevnou zem, nikdo vlastně nevěděl, co se stalo, nerozuměl tomu. A já se sebe ptal, co mám teď dělat, co mám říct… publiku, co lidi potřebujou, co potřebuju říct já sám. A tak ty písničky, které jsem psal potom, pocitově souzněly s tím jedenáctým. Přitom každá z nich může existovat sama i bez toho, a ani kdybyste neměli o té tragédii ani ponětí, můžete je vnímat jako písničky, které textově i hudebně dávají smysl. Jsou o úsilí, o boji, mohou vypovídat o spoustě věcí. A záleží jen na vás, jestli je budete chtít vnímat přes ty zářijové události.” Bruce má pravdu a tohle muselo být na celé desce asi to nejtěžší.

Titulní písnička a první singl se textově i hudebně po první verzi promění. Z depresivního začátku se vyvine zpěvný refrén s vytleskávaným rytmem a význam slova rising (stoupající kouř z trosek) se promění v křesťanský symbol – zmrtvýchvstání. A v kontextu dalších písní můžeme tohle slovo vnímat v dalších významech: jistě jako oživení, povzbuzení ducha a dokonce i v sexuálním smyslu. Některé písničky vyjadřují vztek a zuřivost Newyorčanů po destrukci dvojčat (“Chci oko za oko/Dneska jsem se probudil pod prázdným nebem.” (Empty Sky), jiné prázdnotu včerejších hrdinů: “Nikdy mě nenapadlo, že si o sobě přečtu v novinách/Jak se můj skvělý mladý život navždy změnil v obláček v růžovém oparu.” (Nothing Man)

Jenže hlavním tématem alba je naděje. Tak vyznívá také Into The Fire, úplně první píseň, kterou Bruce po útoku napsal. V gospelovém refrénu zní trochu jako modlitba: “Snad tvá síla bude naší/A dík tvé naději budeme doufat.”

První sloka je jasně country blues. “Nebe padalo a prokvetlo krví/Slyšel jsem jak mě voláš.” Zdvojil hlas a přidal dvanáctistrunnou kytaru, mandolinu a ‘appalačské’ housle. “Pak ses rozplynula v prachu na schodech.” A přichází refrén, což je gospel s chrámovými varhanami, nadějeplný, jak doufám. Zvednout se ze země. Bicí pak zvou do boje.

Gospel a blues. Naděje a smutek. Nebudu ho kreslit.

Bruce Springsteen sklidil za svou kariéru mnoho superlativů, některé jeho písně či alba byly prohlášeny za milníky historie rockové hudby. Zbožňovaly ho a zbožňují milióny fanoušků, ale až teď natočil album tak silných písní, že bezezbytku splnily svůj účel…

Žádná jiná deska těchto časů takhle nezní…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seventeen − 10 =