Název: The Rising: recenze
Autor: Daniel Vojtíšek, &musiQ 2002/09
Poprvé od nepříliš vydařených simultánně vydaných alb Human Touch a Lucky Town (1992), z nichž by se bylo bývalo dalo udělat jedno hodně dobré elpíčko, a poprvé od poslední plnohodnotné studiové práce s E Street Bandem (Born In The USA, 1984) vydává Bruce Springsteen nové album původních písní se svou mateřskou kapelou. Katalyzátorem nové Bossovy tvorby se staly události loňského 11. září, ačkoliv některé věci složil již předtím – například závěrečnou My City Of Ruins. Ironií osudu se právě ona stala symbolem a právě kvůli ní byl už Bruce Springsteen některými kritiky nařčen z exploatace národní tragédie, protože to navíc není nijak špičková píseň. Musel pak v časopise Time vysvětlovat, že ji napsal mnohem dříve pro své rodiště Asbury Park v New Jersey (Springsteenovo rodiště je Freehold, nikoliv Asbury Park, pozn. autora stránek).
Nicméně lze celkem po právu namítnout, že The Boss nepřišel s ničím novým, co bychom už od něj kdykoliv předtím neslyšeli. Neumí předstírat, že je kdovíjak invenčním umělcem, který vždy přijde s nějakým překvapením. Je ale umělcem velmi citlivým. Někdy jej emoce dokonce zradí natolik, že mu písnička jaksi „ujede“ a působí nehotovým dojmem. Přímočarost Springsteenovy tvorby ale má i své výhody. Posloucháte-li jeho písně i z nebetyčně důležitých důvodů (kritika, rozbor jeho ‚dělnické‘ poetiky atp.), záhy si uvědomíte, že na očekávaný a do úderu předvídatelný Weinbergův break na bicí po předlouhém můstku (titulní The Rising) se strašně těšíte. V tom je kouzlo Springsteenovy tvorby, vysvětlení jeho obecné srozumitelnosti a jeho obrovské popularity.
Některé nové prvky v kontextu jeho dosavadní tvorby se ale přece jen objevují: dříve nemyslitelné smyčce (cello v Into The Fire, v Countin´ On A Miracle a You´re Missing dokonce celý smyčcový orchestr), zde ovšem použité s citem pro míru málokdy viděným, zpěváci qawwali ve Worlds Apart, gospelem nakažené sbory (Let´s Be Friends, My City Of Ruins) a foukací harmonika hraná „cross“ (ve druhé pozici) s butterfieldovským nakřáplým zvukem (Further On (Up The Road)), nebo rozšíření dechů o další saxofony, trubky a trombon na podporu starého bracha Clarence Clemonse v Mary´s Place.
Poselství textů je neméně významné – závěrečná slova You´re Missing hovoří za vše: Bůh se potuluje po nebesích, ďábel je v poštovní schránce/mám prach na botách, nic než slzy… Tak tomu ostatně bylo u Springsteena vždy (Backstreets z Born To Run, Racing In The Streets nebo Darkness On The Edge Of Town z třetího alba, Point Blank a zase titulní z The River), jeho texty jsou příběhy a obrazy reálného života.
Přímočará Springsteenova muzika však pokaždé dokázala zvítězit nad sebevětším průserem. Tak ji také chápejte – jako kvintesenci všeho, co se kdy v rock´n´rollu (ponechme ještě chvíli téhle hudbě to krásné americké pojmenování) událo dobrého i špatného. A když si na mejdanu radostně zatancujetena titulní The Rising (s nezbytným la-la-lai v refrénu a již zmíněným jednoduchým breakem na bicí, již ve druhé půlce můstku klasicky připravovaným údery na šlapák na první), uděláte pro New York víc, než kdybyste zastřelili svého arabského souseda. A pro budoucnost rock´n´rollu maximum. Dokážete, že žije a nebudete o tom vůbec muset psát.