názor: jaké je tedy tvoření snu?

Album Working On A Dream je třeba chápat v souvislostech. Pro správné pochopení je nutné ho zařadit do kontextu vývoje americké politiky posledních 8-10 let a vývoje Springsteenovy hudební kariéry minimálně od roku 2002 nebo dokonce 1995.

Po trojitém přídělu alb v roce 1992 (studiová alba Lucky Town a Human Touch – obě obecně považovaná za ta nejméně povedená a koncertní MTV Unplugged) a velmi dobře vybraném výběru největších hitů v roce 1994 hledal Springsteen cestu, jak dál. Už několik let hrál bez E Street Bandu (což každému, kdo někdy viděl jejich společný koncert, zvlášt po roce 2001, musí připadat velmi zvláštní) a mnoho hudebních kritiků a fanoušků nevidělo jeho budoucnost moc štastně.

V roce 1995 vyšel akustický, melancholický The Ghost Of Tom Joad. Změna! těšili se fanoušci. Nová Nebraska! chválili novináři. Skvělý koncert v Praze v roce 1997! který potěšil Václava Havla, Jiřího Černého a vyprodaný Palác Kultury včetně mě 😉 V té době jsem znal jen Greatest Hits a albem jsem se – toho času na střední škole – probojovával velmi pomalu, ale nakonec jsem poznal, že je to jedna z těch nahrávek, kde se trpělivost vyplatí.

Jenže v roce 1998 vyšlo album Tracks (18 Tracks) – sbírka nevydaných písni ze šuplíku, dál nic.

A přichází zlomový, neštastně-štastný rok 2001.

Springsteen se vydavá s E Street Bandem na velkolepé Reunion Tour, pokropen živou vodou vyprodá 10x za sebou newyorskou Madison Square Garden, je vydáno koncertní 2 CD a nádherné (!) DVD Live In New York City. Bruce, kapela, fanoušci, kritika, všichni mají radost. Boss je zpátky, v životní formě!

11. září přichází obrovský šok. Na jaře 2002 vydává Springsteen své první studiové album nového tisíciletí The Rising a stává se jakousi hudební „vrbou“, rockovým zpovědníkem, duší Ameriky. Právě zde je třeba hledat kořeny alba Working On A Dream. Springsteen, který celý život ve všech rockových písničkách zpíval o prostých Američanech, té tolikrát zmiňované „soli země“ (pro nás středoevropany těžko pochopitelné a někdy i špatně stravitelné, ale nešť) našel nový směr, nový styl, nové hudební místo, způsob jak o nich zpívat dál.

„Budoucnost rock ‚n‘ rollu“ Jona Landaua – byla zachráněna.

V roce 2005 přichází písňově velmi jednotné, emotivně temné album Devils & Dust, malá odbočka před „country a folk“ optimismem alba Magic. The Ghost Of Tom Joad propagoval Springsteen sám, na The Rising Tour se E Street Band „rozcvičoval“, aby si při Devils & Dust Tour dal malou pauzu před nejskvělejším okamžikem své existence – The Magic Tour.

Od podzimu 2007 do léta 2008 se na mnoha amerických a evropských stadionech odehrávaly téměř nepopsatelné, velmi energické a emotivních koncerty. 2. prosince v Mannheimu a především 25. června v Miláně se mi potvrdil starý citát z jednoho italského webu: „Na světě jsou jen dva druhy lidí: ti, kteří mají rádi Bruce Springsteena a ti, kteří nikdy nebyli na jeho koncertě.“

Album Working On A Dream má s albem Magic hodně společného a je vlastně jeho logickým pokračováním. Obrovská radost z hraní, muzikantská virtuozita, hudební i textová vyzrálost zkušeného muže, kapelníka, který hodně zažil. Ale především ona „uvěřitelnost“, o které jsem psal v svém předchozím článku.

Springsteena, E Street Band, jejich hudbu a koncerty je nutné hodnotit jako samostatnou kategorii. Nejsou „nejlepší na světě“, bez chyby a dokonalí, takovou hloupost bych v životě nenapsal, ale jsou jediní svého druhu. Opravdu nechápu ostentativní odsudky Michala Pařízka a ostatích (např. v diskuzi na musicserveru), nicméně Jaromír Merhaut to s tou adorací taky trochu přehnal.

Nebudu se přidávat k pošetilcům hádajícím se o smyslu bodování muziky, ale desítka to vážně není. Pokud si nějaké album zaslouží absolutorium, pak opravdu jen Born In The U.S.A., které je mimořádně povedené, nadčasové a má velký hudebně-historický vliv. Ostatní alba ať si každý posluchač/fanoušek seřadí sám (nicméně, nějakou anketku bychom tu udělat mohli 🙂 ). Povedená recenze vyšla 6. února v REFLEXu.

K písničkám na albu:

  • Outlaw Pete je krásný song. Už při prvním poslechu jsem si představil, jak by zněl na vyprodaném San Siru s 50 000 lidmi. Jsem zvědav. Ano, první skladba a 8 minut je hodně netypická volba, ale já považuji gradaci skladby – především ve spojení s příběhem, který vypráví – za povedenou.
  • My Lucky Day, Lucky Town, Glory Days, Bobby Jean – klasická rytmická vypalovačka, jedna z mála, které by se daly pustit v rádiu. Ale slyšeli jste někdy z českého éteru něco jiného než nááádhernou, ale neuvěřitelně ohranou Streets Of Philadelphia a úsměvnou předělávku Pavla Bobka: Můj rodný dům (My Hometown)???? (pana Bobka si vážím!). Já ne….
  • Titulní Working On A Dream…. Píseň pro Baracka Obamu, optimistická, povzbuzující, povedená. Spojení s politikou mi nevadí.
  • Queen Of The Supermarket je hodně srovnávána s Girls In Their Summer Clothes, která vyhrála Grammy. Proč? Že mají obě v názvu ženy? Že není Queen… tak dobrá jako Girls…? Nemyslím si to. Girls… se hodně povedla, Queen považuji za vydařenou kombinaci romatiky a humoru (sebeironie). Pípání pokladny na konci mě vždycky rozesměje. Jen tolik vokálů tam nemuselo být…
  • What Love Can Do – popová rytmika, která u mě zatím moc neboduje (ach ty body 🙂 )
  • V This Life se mi moc líbí rif Garyho baskytary (vynikne obzvláště na DVD). Možná právě tuhle skladbu bych přirovnal ke Girls In Their Summer Clothes
  • Good Eye – drsnější zpěv jako v Murder Incorporated, zatím také méně oblíbená skladba
  • Tomorrow Never Knows – to je vtipný šraml á la Pete Seeger Session. Rychlé, krátké, pěkné.
  • Life Itself – připomínka alb Lucky Town a Human Touch
  • Kingdom Of Days – podle mě společně s Last Carnival a The Wrestler to nejlepší na albu. Hodně navazuje na Magic. Hudební radost, optimismus, užívání si každé minuty, kdy může E Street Band hrát spolu. Po Dannyho odchodu nabývají tahle slova další rozměr.
  • Surprise, Surprise – ehmm, tohle bych škrtnul, asi nezřetelnější krok vedle 🙁
  • The Last Carnival – skladba pro Dannyho. Krásná kytara, jemná melodie a zpěv připomínající Devils & Dust. I ty vokaly tam sedí. Ano, tohle je The Boss.
  • Bonusový The Wrestler a mnohokrát zmiňovaná historka s Mickey Rourkem. Michal Pařízek píše, že na album nepatří. Asi u ní nevidí napsáno „bonus“. Souhlasím s Jaromírem Merhautem, je to „Cashovské“ vyprávění, silný příběh, silná slova. Krásná tečka.

4 odpovědi na “názor: jaké je tedy tvoření snu?”

  1. Tak a je to. Konečně mám album Working On A Dream doma a poslouchám. Pravidelně navštěvuji tyto stránky a těším se , co nového se objeví. Díky za ně!!(potěšily by mně překlady)Snažím se srovnávat s názory na jednotlivé písně, téměř se ztotožňuji, ale každý si najde tu ,,svou“, no a já ji mám až také a není to jen jedna.

  2. Tak si googluju a to mě přivedlo sem. Jen poznámečka: má desítka není použitelná pro jakékoliv srovnávání, používám slova. Ta deska mi prostě v tu chvíli sedla, nic víc, nic míň. Springsteena mám sice mezi pár stovkami těch, co můžu, ale do mé osobní top desítky dvacítky nepatří, adorace se fakt nekonala.

  3. Vysvětlení beru – a souhlasím (obzvláště s názorem na ošidnost „bodů“). Jestli to nebylo z článku patrné, použil jsem větu o adoraci jako nadsázku. Jsem rád, že jste článek o Brucovi a WoaD napsal – a mám radost, že jste jej pochválil. Mně se to album taky moc líbí.

  4. Zdravím, ještě malá technická, ta kandidatura Oskar byla myšlena loňská pro film „The Wrestler“, doplnili to tam kluci z Musicserveru, já si to zpětně dohledal a našel.

Napsat komentář: Soňa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *