Název: Hudba a osobnost Bruce Springsteena ukazuje, jak „Pracovat na svém snu“
Autor: Petr Vizina
Boss pracuje pro svůj sen
Minulost není tak docela minulá, je součástí naší přítomnosti. Pokud se s ní nenaučíme žít, dostihne nás a pak to bude zlé. I tak může znít shrnutí osmiminutového eposu Outlaw Pete, kterým Bruce Springsteen otevírá album Working on a Dream. Deska, která vychází dnes 26. ledna, je vlastně pokračováním předloňského alba Magic. Vznikla totiž ve stejné době a oba disky lze považovat za dvojalbum.
Bruce dobyvatel
Předtím se Boss, jak se říká letos devětapadesátiletému Springsteenovi, přihlásil ke svým folkovým kořenům deskou We Shall Overcome: The Seeger Sessions. Nahrávkou z domácího akustického muzicírování, za kterou si odnesl cenu Grammy pro tradiční folkové album. Jako kdyby Springsteen v Seegerových písních ohledával prvotní motivy svého snažení a vracel se do výchozího bodu, kdy obyčejný popěvek ještě dokázal „zabíjet fašisty“, jak zněl proslulý nápis na kytaře Woodyho Guthrieho, dalšího z těch, které lze považovat za Springsteenovy předchůdce.
Počátek nového Springsteenova alba, natočeného v přestávkách mezi koncerty předloňského turné, vlastně určuje směr, od něhož Boss dalších jedenapadesát minut neuhne. Historka o psanci Peteovi, který „už v plenkách vyloupil banku“ a poté, co jej ve snu navštívila vidina vlastní smrti, opustil život desperáta, aby se nakonec stejně utkal s démony vlastní minulosti v podobě lovce lačnícího po Peteově krvi, patří k těm, které chceme od vypravěčů Springsteenova formátu slyšet. Velký příběh, jehož kulisy se mohou časem měnit, nikoliv však jeho zápletka.
V proměnlivém světě populární hudby zůstává Springsteen nositelem amerického mýtu. Mnohem staršího, než je vynález elektrické kytary, kterou má zpěvák s vizáží chlapíka z autoservisu zavěšenou na rameni. Springsteenova Amerika je místem, kde se i neurozený člověk může „na férovku“ utkat se silami danosti a osudu.
Mohutný zvuk E Street Bandu podporuje mužský, dobyvatelský prvek Springsteenových písní, kterým je občas z nepochopení přisuzován patetický triumfalismus. Málokdo však svými písněmi připomíná už dlouho tak jasně, že v americkém snu nemohou být všichni vítězi.
Na rozdíl od dvou rockových alb natočených po 11. září není na albu Working on a Dream jediný odkaz k současným USA. Podobně jako deska Magic se však celé nese v dobové atmosféře naděje a očekávání, která přeje návratu k osobním tématům. Píseň, jež dala novému albu název, připomíná praktický rys Bossova idealismu, totiž nepřestávající nutnost na svém snu obyčejně a tvrdě pracovat.
Poníkův trik
Springsteen naštěstí v textech neudílí poučení – stačí vytříbený zvuk E Street Bandu jako důkaz věrnosti kapelní pospolitosti, kterou si kolem sebe pěstuje pětatřicet let. Namísto slov o blízkosti gospelový závěr písně Last Carnival, věnované jejímu nedávno zesnulému členovi, varhaníkovi Dannymu Federicimu. Springsteen nepotřebuje mluvit o tradici, když umí napsat píseň This Life, která by padla jako ulitá pro „swingového krále“ Franka Sinatru. Ani o skromnosti, jestliže ve své neironické přímočarosti uzavře album filmovou skladbou Wrestler, v níž se přirovná k poníkovi, opakujícímu tentýž trik. Předloňské, vzácně vyrovnané album Springsteen jeho letošním pokračováním nepředstihl, Working on a Dream zůstane vedle Magic dvojkou. Jak by ale nejspíš řekl psanec Pete z úvodní písně nové desky, Bossovi jde tenhle trik zatraceně dobře.
Magický Bruce Springsteen vydává „snář“ rok před svými šedesátinami
Americký zpěvák Bruce Springsteen zažívá šťastné období: v Bílém domě usedl Barack Obama, jemuž pomáhal obřími koncerty ke zvolení, pro mladé rockové skupiny je Boss, jak se mu přezdívá, rok před jeho šedesátinami – je monumentální postavou vzbuzující obdiv a respekt. Půlku života jej doprovází stejná skupina E Street Band a žije po boku téže ženy. Ještě k tomu právě dnes vydává vydařené album Working on a Dream, navazující na vynikající předloňskou desku Magic.
Modli se a pracuj
Springsteenovu kariéru, ozdobenou osmnácti cenami Grammy a 120 miliony prodaných desek, lze považovat za velký americký příběh, přičemž veškeré pocty, jako členství v rock’n’rollové síni slávy, jsou jenom vedlejším efektem. Potomek skotského emigranta, jenž se jako farmář koncem osmnáctého století usadil v New Jersey, syn řidiče autobusu a sekretářky z malého města Freeholdu, si totiž zachoval ducha plebejské, odvážné a idealistické Ameriky, známé z románů Jacka Londona a Johna Steinbecka. Možná už kvůli své katolické výchově uprostřed protestantské Ameriky. Vzpomíná sice, že ve škole ho jeptiška chtěla nacpat do koše, s tím, že právě tam patří, životopisci se však shodují na tom, že ve Springsteenových písních je náboženský étos dodnes znát.
„Táta letos zemřel a já si neumím představit, jaké písničky bych psal nebýt jeho,“ připomněl Springsteen v děkovné řeči na prahu rock’n’rollové síně slávy před deseti lety. „Psal bych jen veselé písně, jako začátkem devadesátých let, ale mému publiku se nelíbí. Zkušenost mých rodičů utvářela tu moji. Ukázali mi, co je v sázce, pokud se narodíte v USA,“ řekl v narážce na svůj hořce patriotický hit Born in the USA.
„Je starší a rozumnější, ale nikdy se neuchýlil od svých základních hodnot. Stejně, a možná víc než vítězové, ho zajímají poražení. Naprosto se liší od všeho, co byste čekali od skutečně úspěšné rockové hvězdy,“ hodnotí Springsteena jeden z jeho spoluhráčů. A shodou okolností to potvrzují i ti, kdo se s ním setkali v prezidentské kanceláři na Pražském hradě během Springsteenovy koncertní návštěvy před dvanácti lety.
„Poprvé se svezete v limuzíně a obrovsky vás to nadchne. Potom už je to jen pitomý auťák,“ prohlásil kdysi Springsteen. V písních se nikdy neschovával za ironii, ani se nevyhýbal velkým tématům – ať už to byla Amerika otřesená Vietnamem i aférou Watergate, Amerika ostřeji rozdělená na bohaté a chudé za Reagana, či Amerika v posledních, bushovských letech, jíž vyčítal myšlenku bezuzdně volného trhu a, mírně řečeno, neprozíravou zahraniční politiku.
Umění milovat
Přesto Boss není v první řadě sociální komentátor a už vůbec ne protestní zpěvák. „Ukaž trochu odvahy, noc má v sobě kouzlo,“ vybízí dívku na sedadle spolujezdce ve slavné písni Thunder Road z alba Born To Run (1975), zatímco dvouproudá silnice vedoucí pryč z malého města „je poslední šancí zažít skutečnost“, uniknout všemu, co z člověka dělá pouhou součástku stroje, oběť daností. Dodnes jedna z nejpůsobivějších Bossových písní vystihuje téma, v němž je nejsilnější. Podobně jako Ir Van Morrison či černý Američan Marvin Gaye dokáže Boss posunout „obyčejnou“ milostnou písničku v mrazivý moment přesahující významem a pocitem zpodobněnou chvíli.
„Viděl jsem budoucnost rock’n’rollu a její jméno je Bruce Springsteen,“ horoval roku 1974 v hudebním časopise Rolling Stone kritik Jon Landau. „Jste autorem nejslavnější věty, jakou kdy rockový kritik pronesl,“ řekly v rozhovoru s ním nedávno americké noviny. „Čekal jste, že se vaše předpověď tak přesně splní?“ Ani ne, zněla odpověď. „Ale kdyby Springsteen zapadl, můj citát o něm už by byl dávno zapomenutý.“
BOSS, NEBO OBUTÝ?
„Poprvé se svezete v limuzíně a obrovsky vás to nadchne. Potom už je to jen pitomý auťák,“ prohlásil kdysi Bruce Springsteen řečený Boss. Dnes vydává album Working on a Dream, v němž se opět vydává na spravedlivou cestu Amerikou.