Superbowl Journal

překlad: Jaroslav Tuláček
zdroj: brucespringsteen.net

(Drazí přátelé & fanoušci, zběžný pohled z centrálního pódia.)

SUPER BOWL JOURNAL

I

Šest stíhaček vzdušných sil právě prolétlo snad jen pár palců nad naším zákulisím a mě i celému E Street Bandu načechraly vlasy. Dvacet minut do začátku a já sedím ve svém karavanu a snažím se rozhodnout, jaké si vzít boty. Mám pár nádherných kovbojských bot, vypadají fakt dobře, ale znepokojuje mě jejich stabilita. Před dvěma dny jsme zkoušeli za plného deště a pódium bylo kluzké jako zamrzlý rybník. Skoro se na něm nedalo stát. Bylo tak kluzko, že jsem narazil do Mika Colucciho, našeho kameramana, který stál při skluzu po kolenou přede mnou. Jeho kamera byla to jediný, co mě zachránilo před přistáním v promáchaným drnovišti. Když sudí Jerry předváděl svůj kousek při „Glory Days“, přiběhnul, nemohl zabrzdit a vystřihnul jeden z bolestně nejperfektnějších pádů „po šlápnutí na banánovou slupku“, který jsem kdy viděl. Steva, mě a celou kapelu to rozesmálo tak, jak nikdy v životě a trvalo to celou cestu zpátky ke karavanům. (Pár Advilů a Jerry byl v pohodě.)

Radši si vezmu soubojový boty, jaký nosím vždycky. Jejich oblý špičky jsou lepší na brzdění, než špičatý kovbojský. Vkládám si tam dvoje vložky, aby seděly co nejtěsněji, zazipnu je přes kotníky a chvíli s nimi dupu po karavanu a cítím se v nich pěkně uzemněnej. Patnáct minut… a mimochodem, jsem poněkud nervózní. Není to obvyklá třesavka před vystoupením, žádný „motýli“, není to wardrobe malfunction úzkostlivé očekávání, mluvím o pěti minutách do vylodění, „Správnej Materiál“ „Pane Nenech Mě Screw The Pooch Před 100 Miliony Lidí“ největším televizním publikem od dob, co dinosauři poprvé pouštěli hrůzu na Zemi. Trvá to jen minutku… kontroluju si vlasy, nastříkám je něčím, co je promění v beton a jsem venku ze dveří.

Vidím Patti, jak se usmívá. Celý týden byla mojí skálou. Dám jí ruku kolem ramen a odcházíme. Vezou nás golfovým vozíkem skrz spojovací tunel na hřiště. Problém je, že jsou tu tisíce lidí, TV kamery, média všeho druhu a všeobecný chaos. Najednou nás obklopí stovky lidí, ječí, pokřikujou, radujou se… naši fanoušci! A dnes také stavitelé našeho pódia. Jsou to „dobrovolníci“. Jsou tu už dva týdny za svý peníze. Den za dnem dávají dohromady a rozebírají kousky našeho pódia zas a znova, pořád dokola. Teoreticky dosáhli vojenské přesnosti. Teď je to naostro. Doufám, že to zvládnou, protože, když nás vezou k hřišti za plného osvětlení stadionu pod dohledem závoje 70 000 fotbalových fanatiků ječících nám do uší, nic tu ještě není. Nic… žádný zvuk, žádná světla, žádné nástroje, žádné pódium, nic než jasně osvětlený zelený trávník. Najednou ze všech stran přichází armáda mravenců. Každý valí kus našeho světa, naší země tady na stadionu. Kavalérie dorazila. Co při běžném koncertu trvá 8 hodin, je hotovo za 5 minut. Neuvěřitelné. Všechno z našeho světa je tady… doufáme. Shromáždíme se pár stop od pódia, vytvoříme z rukou kruh, řeknu pár slov přehlušených davem a všude samý úsměv. Už jsem s těmito lidmi zažil pár vypjatých situací jako je tahle, i když ne zrovna přesně jako tahle. Je to stresující, ale naše kapela je pro tohle stvořená… a každou chvilku to začne… tak šťastní válečníci, vzhůru na pódium.

II

Jevištní manažer NFL mi dává tříminutový signál… dvě minuty… jedna…chlápek poskakuje po plátech pódia, aby rovnoměrně seděly na podkladu… 30 sekund… pořád ještě testují reprobedny a vybavení… to je pěkně na hraně! Světla stadionu pohasínají. Dav vybuchuje a Maxovy bubny otevírají „10th Avenue.“ Clarence a já na okamžik tvoříme siluetu na pozadí bílých světel. Slyším Royovo piano. Poplácávám „C“ (Clarence), jsem v pohybu, vysokým obloukem hážu kytaru Kevinovi, mému kytarovému technikovi, a je tu…“Dámy a pánové, během následujících 12 minut vám budeme přinášet poctivou a mocnou energii E Street Bandu do vašeho nádherného domova. Takže… odstupte od guacamole dip. (jídlo) Odložte kuřecí prsty! (jídlo) A zesilte všechny televize na maximum! „ Protože, samozřejmě, chci vědět jedinou věc: „JE TAM VENKU NĚKDO NAŽIVU?!“

Vím, že pokud stojíte vedle mě, tak budete. Cítím se, jako bych dostal injekci adrenalinu přímo do srdce. Než jsme nastoupili, myslel jsem na dvě věci. Za prvé, něco mimo mou kontrolu se může zvrtnout. Ten pocit zcela zmizel, jakmile jsme vešli na pódium. Dnes večer je náš osud v rukou mnohých, tak nemají smysl neužitečné obavy. Za druhé, obával jsem se, že bych se mohl ocitnout mimo sebe v nevhodnou chvíli. Můj dávný přítel Peter Wolf jednou řekl: “nejpitomější věc, jakou můžeš udělat je myslet na to, co děláš.“ To je pravda. Pozorovat se z dálky v okamžiku snahy o předvedení výkonu není ten nejlepší zážitek. Zažil jsem to víckrát. Je to existenční problém. Bohužel přímo v mém domově na kolech. To neznamená, že z toho bude špatné představení. Může být vynikající. Znamená to jen, že můžeme potřebovat víc času. A toho zrovna dnes nemáme nazbyt. Když k tomu dojde, dělám cokoliv, abych to narušil. Roztrhám set list, zavolám an audible, udělám chybu, cokoli, abych byl „IN.“ Za to tě platí, ABYS TU BYL TEĎ! Energie, potenciál a hlasitost tvé přítomnosti je základním příslibem rock and rollu. Je to základní element, který udržuje pozornost tvého publika, který dává sílu, kondici a autoritu událostem večera. A jakkoli to zvládneš, kteroukoli noc, je to cesta, po které jdeš. „JE TU UVNITŘ NĚKDO NAŽIVU?!“… radši, aby byl.

Jsem nahoře na pianu (starý dobrý boty). Jsem dole. One…two…three, rychlý poklek před mikrofonem a už jsem nataženej dozadu skoro rovnoběžně s pódiem. Na chvilku zavřu oči, a když je zas otevřu, nevidím nic, než modrou noční oblohu. Žádná kapela, žádnej dav, žádnej stadion. Všechno to slyším a vnímám jako obklopující jekot sirény, ale se zády nataženými nad pódiem nevidím nic než nádhernou noční oblohu s ozvěnou tisíce stadiónových sluncí na okrajích. Několikrát se z hluboka nadechnu a obklopí mě klid. Cítím se hluboce a šťastně „IN.“
Od počátků naší kapely bylo naší ambicí hrát pro každého. Dosáhli jsme mnohého ale tohohle ne. Naše publikum zůstává kmenové… to jest převážně bílé. Příležitostně, při Inauguračním koncertu, během politické kampaně, na turné po Africe v 88., a zejména v Clevendu s prezidentem Obamou, jsem se rozhlédl a zpíval „Promised Land“ pro publikum, kterému byla určená. Mladí, staří, černí, bílí, hnědí, napříč náboženskými a třídními liniemi. To jsou ti, jimž dneska zpívám. Dnes hrajeme pro každého. Zvedám se za mikrofonovým stojanem zpátky do světa, do tohoto světa, mého světa, světa, kde jsou všichni, kde je stadion, dav, moje kapela, moji nejlepší přátelé, moje žena, která mi vchází do zorného pole a je tu „teardrops on the city…“ (slzy ve městě…)

III

Během „Tenth Avenue“ vyprávím příběh mojí kapely… a další věci „když došlo ke změně na předměstí“… hrne se to dál, potom skluz po kolenou. Příliš mnoho adrenalinu, pozdní dopad na kolena, přílišná rychlost, bacha jedu Miku… bum! Jsem na jeho kameře, čočky implantovaný do hrudi, jedna noha mimo pódium. Použil jsem tu kameru k odrazu zpátky nahoru a…say it, say it, say it (řekni to, řekni to, řekni to)… BLAM! BORN TO RUN… můj příběh… Něco zářícího a horkého vyletuje přímo za mnou. Slyším, že jsou to rachejtle. Nikdy sem žádnou neviděl. Jen ty, co startujou v mojí hlavě. Dochází mi dech. Snažím se zpomalit. To se nikdy nestane. Už slyším dav zpívat posledních osm taktů „Born to Run“… oh, oh, oh, oh… a pak přímo k „Working on a Dream“… váš příběh… a můj, doufám. Steve je po mé pravici, Patti po levici. Zahlédnu úsměv a nádherný sbor , The Joyce Garrett Singers, který mě doprovázel ve Washingtonu během Inauguračního koncertu, je za náma. Otáčím se, abych viděl jejich tváře a slyšel jejich hlasy … „Working On a Dream“. Hotovo. Za pár chvil se rveme přímo ke „Glory Days“… konec příběhu. Poslední kus sklouzl ve veselý fatalismus a smích s mým starým kámošem Stevem. Sudí Jerry dnes večer na zadek nespadl. Jen vytahuje žlutou vlajku za nádherných 40 sekund o které přetahujeme… home stretch. Všichni jsou teď vepředu v jedný řadě. Koutkem oka zahlédnu dechaře zvedat své nástroje, kytara mi krouží kolem krku, se sedmým úderem odcházím do Disneylandu. Jsem už někde mnohem dál, a kde je víc legrace než tam. Rozhlížím se, jsme všichni naživu, už je konec, spojíme ruce a ukloníme se, zatímco nám rozebírají pódium přímo pod nohama. Je tu zas chaos celou cestu zpátky ke karavanu. Přípitek… naše rodiny, přátelé, Jon, George, Brendan, Barbara, Don Mischer, Ricky Kirshner, Glenn Weiss, Charles Coplin, a Dick Ebersol, vynikající tým, který to dal všechno dohromady a konec dobrýho fotbalu.

IV
Teorie relativity platí. Na pódiu je vaše vzrušení v přímé úměře k prázdnotě, přes kterou tancujete. Koncert, na který jsem vždycky pohlížel úkosem a měl z něj trochu obavy, měl překvapivě spoustu emocionální energie a souznění mezi mnou a kapelou. Byl to svým způsobem milník a zařadil se mezi největší šou naší kariéry. NFL pro nás uspořádala výroční párty. Takovou, jakou pro sebe sami nikdy nepořádáme (jsme moc fussy) s ohňostrojem a tak! Uprostřed svého fotbalu nás nechali vymlátit kousek našeho příběhu. Rád hraju dlouho a naplno ale tohle bylo 35 let ve 12 minutách… to byl ten trik. Začneš tady, skončíš tamhle, a je to. To je doba, kterou máš na všechno… 12 minut… plus minus pár sekund. Super Bowl mi pomůže prodat pár nových desek, to jsem chtěl, protože chci, aby lidi slyšeli, kde dnes jsme. Přibude pár nových fanoušků v sedadlech a to je fajn. Užíváme si to tu a já chci odvést dobrou práci pro mou nahrávací společnost a koncertní promotéry. Ale ve skutečnosti je to o tom, že má kapela zůstává jednou z nejmocnějších v zemi a já chci, abyste to věděli. Chceme vám to ukázat… protože můžem.

Kolem třetí ráno jsem zpátky doma, každý v domě hluboce spí přikrytej v posteli. Sedím na zahradě u ohně, zase zírám nahoru na tu černou noční oblohu, uši mi pořád ještě zvoní… „Oh yeah, it’s alright.“

únor, 2009