Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena…

Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena a od příštího rána budete platit vyšší daně

Na začátku 70. let roztancovala Ameriku nová vlna rokenrolu, který byl tak trochu jiný než ten, co přitančil před dekádou a půl odněkud z Memphisu a v té době už dávno ztratil dech a nabral přebytečná kila. Tenhle zněl čerstvě a vítr ho přinesl z New Jersey. Z italo-amerických milostných odrhovaček si vypůjčil akordeon, přihodil klávesy ve stylu Van Morrisona a dechovou sekci, a navíc absorboval snad veškerou energii, pozitivní i negativní, co tenkrát lítala v Garden State ve vzduchu. Byly to songy o smolařích z předměstí a jejich každodenních životech a nešťastných láskách, pronikavě romantické a plné emocí. Kytara drnčela v rytmu tenkrát tak oblíbených osmiválcových motorů, a v pozadí jako by bylo slyšet ozvěnu kolotočářských kalliopé, před jejichž zvukem nebylo tehdy na plážových promenádách v Jersey kam utéct. Téhle muzice, umazané od bláta a oleje, ale se srdcem na dlani, se začalo říkat Jersey Shore Sound. A hudební svět? Ten už nikdy nebyl stejný jako dřív.

Centrem všeho dění se staly bary v Asbury Parku. Výjimečnou pozici měl hlavně Upstage Club na 702 Cookman Avenue – na jeho pódiu se vystřídali zřejmě všichni, kdo měli prsty v evoluci Jersey Shore. Místní kapely se vesměs vyznačovaly dvěma typickými znaky: měly životnost prchavých komet, a skoro vždy byl jejich členem aspoň jeden muzikant ze Springsteenova budoucího E Street Bandu, když už ne rovnou sám Bruce. Kromě něj se zásadními písničkáři scény zdáli být ještě kytarista „Miami“ Steve van Zandt a charismatický zpěvák a harmonikář Southside Johnny. Tihle tři se potkávali jako spoluhráči i konkurenti téměř neustále- Steve a Bruce spolu hráli mimo jiné v kapele Steel Mill, Johnny se Stevem zase založili The Sundance Blues Band, ke kterému se později přidal i Springsteen, načež kapela několik týdnů vystupovala pod názvem Dr. Zoom & The Sonic Boom.

Po období hledání, během kterého žádná z mnoha místních kapel nehrála ve stejné sestavě déle než dva měsíce, vydal Bruce Springsteen v roce 1972 první sólovou desku s výmluvným názvem Greetings from Asbury Park, NJ a shromáždil ve své koncertní kapele nejlepší muzikanty ze scény. Jeho Bruce Springsteen Band se v roce 1974 přeměnil v E Street Band, jehož členem se o rok později stal i Steve van Zandt. Ten se krom toho přidal k Southside Johnnymu ve druhé z newjerseyských trvalek, kapele Southside Johnny & The Asbury Jukes, a dvě zásadní ikony New Jersey Shore Soundu byly na světě.

Jak se ukázalo, nikdo neměl lepší předpoklady stát se hvězdou žánru než Bruce Frederick Joseph Springsteen, rodák z Long Branch, NJ. Měl v krvi a povaze všechno, co bylo pro Jersey Shore nezbyté; po matce Ital, po otci částečně Ir i Holanďan, povahou samotář, který ve škole rozhodně nevyhledával pozornost spolužáků a radši si v koutě hodiny a hodiny drnkal na španělku. Málokdo by v něm tenkrát hledal performera, showmana, vypravěče a „Bosse“, který pak v 80. letech dokázal strhnout stotisícové davy na stadionových koncertech a stal se idolem spousty skvělých muzikantů a nejspíš nejznámějším symbolem New Jersey na světě. Počátkem sedmdesátek mu bylo něco málo přes dvacet, zrovna se vykašlal na univerzitu a pomalu si budoval respekt u publika i kritiků („Ještě nikdy jsem nebyl tak ohromený naprosto neznámým talentovaný hudebníkem“, prohlásil o něm v článku o jeho tehdejší kapele Steel Mill renomovaný kritik z časopisu San Francisco Examiner Philip Elwood).

Některým připomínal mladého Boba Dylana, on sám vzdával ve svých písničkách hold spíš Van Morrisonovi. Zásadní zlom v jeho kariéře ale nastal v roce 1972. Tehdy podepsal smlouvu se CBS Records a hlavně začal vystupovat s kapelou plnou skvělých muzikantů z New Jersey (mimochodem, tři z nich – hráč na hammondky Danny Federici, kytarista Charles Giordano a pianista Roy Bittan, hráli původně na akordeon, zásadní nástroj pro zvuk Jersey Shore), kterou o dva roky později pojmenuje E Street Band a která se stane jednou z největších koncertních kapel v dějinách rocku. Během dvou let spolu nahráli dvě opěvované desky a navíc sílila jejich pověst výjimečného koncertního zážitku. Jít na Springsteena se pomalu stávalo módou nejen v Jersey. Když 22. května 1974 hudební kritik Jon Landau zašel na Springsteenův koncert do Harvard Square Theater v Cambridge (bývalý „Doctor“, teď už „The Boss“, tenkrát předskakoval zpěvačce Bonnie Raitt), uviděl tam budoucnost rokenrolu. Aspoň to tedy o pár dní později tvrdil ve svém článku pro bostonský magazín The Real Paper.

Ten článek dneska patří k nejcitovanějším v rockové historii, jednoduše proto, že Landau se tehdy nespletl. Předpověděl znovuzrození žánru, který už byl málem na odpis. Rozpoznal v Bossovi básníka a herce, barového muzikanta, baleťáka i vtipálka, výjimečného zpěváka a hlavně nevídaného rokenrolového písničkáře a performera, který ho svým vystoupením tak ohromil, že měl pocit, jako by slyšel hudbu úplně novýma ušima. Hlavouni z CBS, kteří zatím na Springsteenovi jen prodělávali a pomalu jim s tím senzačním „novým Dylanem“, který neprodával žádné desky, docházela trpělivost, ucítili příležitost. Za pár dní se v Rolling Stoneu a dalších novinách objevily celostránkové inzeráty s fotkou Bruce a obrovským Landauovým citátem: „I saw rock´n´roll future, and its name is Bruce Springsteen.“

A ono to fungovalo. Dokonce možná až moc dobře. Jon Landau měl v hudebním tisku prestiž, která mu umožňovala jediným článkem odstartovat i zničit kariéru téměř komukoli. Tohle byl evidentně ten první případ – článek (a následná publicita) způsobil, že budoucnost rokenrolu se stala tématem u oběda v celé Americe. Když potom natáčel Boss s E Street Bandem novou desku, očekávání bylo takové, že se s ním nedokázal srovnat. Věděl, že má kolekci skvělých písniček, lepších, než kdy předtím, a navíc tolik peněz a nahrávacího času, kolik jen bude chtít.

Ale ani po roce (!) nahrávání se mu nepodařilo dosáhnout zvuku, který slyšel v hlavě. Album prostě pořád neznělo jako koncerty, a na těch si zakládal nejvíc. Vlastně už se rozhodnul, že vyhodí všechno, co nahráli, a vydá Brorn to Run jako koncertní desku. Pak se ale ve studiu objevil Jon Landau – evidentně proto, aby rokenrolu pojistil budoucnost, kterou mu předpověděl (ve skutečnosti to bylo tak, že mu Bruce zavolal a požádal ho o pomoc při natáčení – kdo jiný by ho měl vytáhnout z bláta než ten, kdo to všechno způsobil?). Album nakonec produkoval právě on a pomohl tak stvořit vrcholnou desku jedné ze zásadních osobností americké hudby. Když se elpíčko konečně objevilo na pultech (za podpory „kobercového“ reklamního náletu v podání CBS, který se zastavil až u odznáčků „rock´n´roll future“ – jejich rozdávání na koncertech Bruce osobně zakázal), Jersey Shore Sound během pár týdnů poslouchaly miliony uší po celém světě.

Landau se stal nejen Sprigsteenovým producentem, ale i jeho manažerem, přítelem a rádcem, a s ním na postu navigátora nastoupil Boss hodně rychlou cestu od talentovaného koncertního hudebníka a písničkáře k závratnému komerčnímu úspěchu, která dosáhla vrcholu v polovině osmdesátých let na stadionovém turné k multiplatinovému albu Born in the U.S.A. Obětovat musel nevázanou pestrost své hudby a dlouhé členité kompozice skladeb z prvních alb. S nimi se vzdal i části svých kořenů a opravdovosti zarostlého pouličního básníka, co vzrušeným hlasem vzývá New Jersey, aniž by ovšem ztratil přesvědčivost. Výměnou za to všechno získal status rokenrolového idolu, jemuž deset let po vydání Born to Run scházel už jen krůček k Elvisovi.

© FULL MOON MAGAZINE 2010; Jirka Zeman

Jedna odpověď na “Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena…”

  1. ”Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena a od příštího rána budete platit vyšší daně” Lol 😀 Mám rád NJ …Bruce,Gaslight, JBJ …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

10 − six =