Bruce Springsteen ve středu roztančil Prahu

© Lily McEnvy

Na začátek tohoto článku si nejprve musím trochu postěžovat. Díky středečnímu pražskému koncertu rock’n’rollové legendy se ukázalo, že český národ je banda debilů (omlouvám se, ale vážně jsem naštvaná a musím to tak říct, i když vím, že existuje dost výjimek!), která nemá ponětí, co je dobrá hudba. Bruce je legenda. Bruce je prvotřídní muzikant, který se neschovává za svou image, který neprodává miliony desek, jenom proto, že dobře vypadá a miliony fanynek nebrečí při koncertech v první řadě jenom, když se na ně podívá… (ano, opět exitují výjimky!) Ne, Bruce prodává své desky, hraje před vyprodanými stadiony (jistě, výjimkou je naše zaprděná vlast!) prostě proto, že dělá sakra dobrou hudbu! Nehraje si na nic, čím není. Je to muž se srdcem na pravém místě. Muž, jehož hlas vypráví o lidech a o jejich síle a vůli bránit se někdy krutým nástrahám života.

A když v článku na serveru Novinky.cz píší: „Když ve stejnou dobu kousek před stanem zvukařů na ploše před pódiem vysadila skupina Američanů svého kamaráda na ramena a on vytáhl americkou vlajku, asi padesátiletý rozzuřený český fanoušek mladíka strhl zpátky na zem, vyrval skupině vlajku a zahodil ji do dálky za sebou. Američanům pak opakovaně ukázal zdvižený prostředník.“ Je mi jasné, proč se tu Bruce 15 let neukázal. Středeční koncert navštívilo (prý) téměř 24 000 fanoušku, ale pravdou je, že Čechů tam bylo pomálu. Poláci, Maďaři, Angličané, Američané, Italové a jiní – ti všichni se postarali o skvělou atmosféru. Eden sice vyprodaný nebyl, ale byl plný energie, kterou Bruce házel do davu s každou další písní.

Tenhle článek nemá být jednou velkou stížností (i když, myslím, že bych to zvládla). Ale má být o tom, jak jsem si skvěle užila koncert jedné velké hudební legendy, na který v životě nezapomenu. Jen doufám, že těch jeho koncertů uvidím mnohem víc (a snad i jinde než tady u nás!). Středeční ráno nebylo ráno jako každé jiné. Hned, jak jsem se vzbudila, můj pohled sklouzl na plakát u mé postele – hlavou mi běžely myšlenky: Bruce Springsteen, 11. července, Praha, Eden, koncert, dnes, dnes, UŽ DNES! Žaludek jsem měla jako na vodě. Srdce mi splašeně tlouklo. Jen stěží jsem do sebe naházela snídani. Ani v koupelně jsem se moc nezdržovala – jen to, co je nezbytné. Pak jsem na sebe hodila své seprané, roztrhané džíny a „springsteenovské triko“, na hlavu klobouk, asi milionkrát jsem zkontrolovala, že mám lístek a hurá na autobus do Plzně. Nervy pracují, musím si dát cigáro na uklidnění. Přesto mi z tváře nemizí ten debilně šťastný úsměv. Špatné počasí mě nemůže rozházet.

S bejb se setkáváme v půl desáté na sadech a rovnou zamíříme na autobusák. Vyprávíme si to, co se nám o Bruceovi zdálo, smějeme se a nemůžeme se dočkat večera. Stále nějak nemohu uvěřit, že se to opravdu děje, že je to skutečnost. Že jsem se po tolika měsících čekání skutečně dočkala. Já dnes opravdu uvidím Bruce THE BOSSE Springsteena?!!?? Cesta autobusem ubíhá rychle a ani se nenadějeme a jsme v Praze na Zličíně. Sedáme na metro a za třičtvrtě hodiny vystupujeme ve Strašnicích. Během pár minut dojdeme ke stadionu. Mírně se zhrozíme, když vidíme dlouhou frondu před vstupem dva. Na čele se mi objeví kapičky ledového potu – já přece musím být ve předu u pódia!!! Přesto jdeme dál – mířím k mékáči (musím na záchod). Když míjíme vchod číslo jedna, ze srdce mi spadne obrovský kámen. U vchodu stojí jen pár lidí. Během pár minut už sedíme ve frontě jen asi metry před vchodem. V tu chvíli si uvědomím, že se to opravdu děje.

Je něco kolem jedné a před námi jsou čtyři hodiny čekání do otevření stadionu. Přicházejí informace, že u vstupu dva se rozdávájí čísla, díky nimž se lidé dostanou přednostně k pódiu, že se vstup č. dva otevře dřív než vstup č. jedna. Schodneme se na tom, že to je blbost a to nám potvrdí i sekuriťáci u nášeho vchodu. Nikam tedy nejdeme a stále sedíme na svém místě. Fotíme se, kecáme, uvažujeme, jaké písně by Bruce mohl zahrát, občas prohodíme pár slov s ostatními fanoušky. Vše se nese v přátelském duchu a já si i to čekání úžívám (divný!). Kolem druhé se ze stadionu linou tóny Spirit in the Night, ohlašující zvukovou zkoušku. Slyšíme Bruceův hlas a začínáme šílet. Chvíli po čtvrté hodině se u vstupu začne něco dít. Otvírají se brány. Všichni bezprostředně u vstupu vyskočí na nohy a nacpou se, co nejblíže mohou, nás nevýjimaje. Co netušíme je, že ještě asi třičtvrtě hodiny budeme muset počkat. To nám nevadí, čas pádí neskutečnou rychlostí…

Konečně jsme vpuštěni dovnitř, za lístky dostaneme oranžové pásky na ruku a běžíme k pódiu. Lidí už je tam celkem požehnaně, přesno nacházíme skvělé místo přímo u „zabrádlí“. Vystřídáme se a dojdeme si na záchod a pak už jen dvě hodiny čekání… Kolem půl sedmé už se lidé začínají tlačit k pódiu. Téměř všichni už jsou na nohou a natěšeně vzhlíží k pódiu. Tribuny se naplňují, ale stále je tam volných míst až až. Schody jsou stále plné přicházejících fanoušků. Z reproduktorů stále zní „background music“. Sedmá hodina se blíží mílovými kroky (z osmi měsíců je najednou 8 minut). Konečně hudba ustane. V tu chvíli mi snad i srdce přestane být, zatajím dech a čekám. Slyším zvuk jedné jediné (akustické) kytary. Všichni křičí (my taky) a na pódiu se objeví Bruce jen se svoji kytarou a harmonikou. Přivítá se s publikem, snaží se mluvit česky (jak milé!♥) a pak věnuje píseň jen pro Prahu. The Ghost of Tom Joad zazní akusticky jen v Bruceově podání. Kapela zatím nikde. Je to připomenutí jeho minulého pražského koncertu v rámci turné na podporu právě alba The Ghost of Tom Joad. Tím začíná tří a půl hodinová show, na kterou nikdy v životě nezapomenu.

Jako druhá píseň přichází Badlands, což je klasika, která na začáetk nesmí chybět. Koncert se pomalu rozjíždí, publikum se pomalu (ale hodně pomalu) dostává do varu. Bez velkých přestávek následuje Prove it All Night a hned tři hity z nové desky – We Take Care of Our Own, titulní Wrecking Ball a Death to My Hometown. Následuje zklidnění v podobě My City of Ruins. Zaháním slzy dojetí… Bruce představuje E-Street Band a publikum šílí. Paní Springsteenová zůstala tentokrát doma. Bruce se příliš nezdržuje, dostává publikum do varu, překypuje energií. Nikdo by mu v tu chvíli netipoval téměř 63 let. Běhá po pódiu jako dvacetiletý, směje se, na kytaru válí, jeho hlas zní naživo mnohem lépe než ze sluchátek!

Plní přání publika, vytahuje si transparenty s nápisy písniček. Zazní tak třeba i This Hard Land. Postupně na stadion padá tma a koncert se dostává do těch správných obrátek. Při Because the Night je mi jasné, že jsem v nebi. Kytarová sóla nemají chybu. A pak to přijde – Working on the Highway, kdy Bruce vytahuje z publika kovbojský klobouk růžové barvy a předvádí své šílené taneční kreace, Shackled and Drawn, při které se stadion otřásá v základech, Waitin‘ on a Sunny Day, která zvedne ze sedadel všechny líné zadky na tribunách. Bruce vytahuje z publika dívku a nechá jí zpívat. Následuje The River a já jsem u vytržení. Držíme se s Bejb za ruce a já mám co dělat, abych nebrečela. Ale před koncertem jsme si slíbili, že nebudeme brečet, tak se to snažím dodržet. Následuje The Rising a Land of Hope and Dreams. Kapela se „loučí“, stadion šílí.

Na přídavek se nemusí dlouho čekat. Thunder Road jen tak „na rozjezd“ a pak následují hity jako Born in the USA, která nemohla chybět a na kterou plynule navazuje Born to Run. Hned na to moje srdcovka Bobby Jean. Seven Nights to Rock, kterou v Bruceově podání slyším poprvé. Nutno dodat, že je to mnohem lepší než originál. Bruce je i po třech hodinách plný energie. Schodil vestu i košili a v mokrém bílém tričku dává na obdiv svoje tělo (a že je, co obdivovat!). Když „hraje mrtvýho“ celá stadion se směje. Při Dancing in the Dark nezklame a vytahuje dívku s publika, se kterou si zatancuje. Snažím se, abych nikdo nepoznal, jak moc jí závidím, ale myslím, že nejsem jediná. Při Tenth Avenue Freeze-out s Bruce zpívá celá aréna. Následuje Twist and Shout a já tuším, že je to závěrečná píseň. A taky že jo. Publikum křičí jak šílený, ale Bruce už se nevrátí. Je konec. Je mi z toho smutno, ale vím, že jsem právě prožila nejkrásnější chvíle svého života… Jen doufám, že se brzy vrátí♥

4 odpovědi na “Bruce Springsteen ve středu roztančil Prahu”

  1. Souhlasím, už jsem to psal na musicserver.cz, bylo to vážně super. A bohužel musim souhlasit i s názorem na zdejší publikum. Je to ostuda. Ještěže tam byli ti cizinci, kteří to zachránili. A ten incident s Američany – no comment!

  2. Byla to paráda, ohromující zážitek, je mi smutno při představě, že už ho v Čechách nemusíme nikdy vidět.. 🙂

  3. Zdravím všechny a hlavně závidím všem, kdo jste 11.7. Bruce viděl. Mě se to nepodařilo a budu toho do smrti litovat. A také budu doufat, že se sem ještě vrátí. Dnes a denně prohlížím jeho stránky a koukám co přibylo. Zároveň ale koukám i do let minulých a že je co obdivovat. Je to neskutečný hudebník a hlavně neskutečný člověk. Rozdává radost miliónům lidí. Je to frajer…

Napsat komentář: Billy Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *