© Josef Vlček 2022
Říká se tomu blue‑eyed soul a je to zpěvácky snad nejefektnější žánr posledních padesáti let. Americký rockový písničkář ho teď předvádí na novém albu Only the Strong Survive. Natočil na něj letité rhythm and bluesové a soulové písně někdy už skoro zapomenutých autorů.
Bruce Springsteen měl odjakživa pověst pracovitého umělce. Zatímco současné popové a rockové superhvězdy vydávají nové desky po čtyřech i více letech, třiasedmdesátiletý americký rockový zpěvák nyní přišel s novou deskou Only The Strong Survive jen dva roky po předchozí Letter To You. Situaci si ovšem zjednodušil tím, že natočil patnáct přejatých rhythm-and-bluesových a soulových skladeb z padesátých až sedmdesátých let minulého století.
Muž, který byl v sedmdesátých letech označován za nového Boba Dylana, se svou deskou připojil k dlouhodobému trendu umělců jeho generace. Když muzikant překročí určitý věk, zpomalí tempo skládání nových písní, o které je stejně mnohem menší zájem než o ty staré. A často, aby zůstal v kontaktu se svým publikem, se pustí do některého ze dvou specifických druhů projektů. Prvním jsou vánoční alba. Stačí, když napíše jednu původní skladbu a zbytek desky doplní cover verzemi klasiky – od vánočních koled po hity ze třicátých let.
To je případ například poslední desky Annie Lennox nebo právě vydaného alba Alicie Keys. Písničkář John Denver vydal dokonce tři takové desky. A Bob Dylan, ač žid, se v roce 2009 pustil do alba Christmas In The Heart. Dylan je přítomen i na druhé cestě, té s cover verzemi. Řada zpěváků natočí kolem sedmdesátky kolekci svých nejoblíbenějších skladeb z mládí. Nejčastěji to jsou swingové standardy. Dylan je roku 2017 vydal na albu Triplicate, Paul McCartney v roce 2012 na desce Kisses on the Bottom, a Rod Stewart z nich udělal dokonce pětidílnou sérii v letech 2002 až 2010. Našli bychom ale také řadu dalších podobných pokusů, většinou sestavených z oblíbených písní ze šedesátých let. Mezi ně patří i Springsteenova nová deska.
Only The Strong Survive má specifické stylové zaměření. Springsteen si vybral své oblíbené letité písně z oblasti rhythm-and-blues a soulu. Je to hodně podobný přístup, jaký už před ním vyzkoušel Phil Collins v roce 2010 na svém posledním albu Going Back.n
Rozdíl je v tom, že Collins se specializoval jen na nahrávky původně vydané u legendární gramofirmy Tamla Motown, zatímco Springsteen ve svém výběru cestuje po celém spektru černé hudby od padesátých do sedmdesátých let a od soulu z Memphisu až po Chicago. Vybral si nahrávky, které v mnoha případech interpretovali fanoušky respektovaní, ale ani na masovém americkém trhu nepříliš známí zpěváci jako Jerry Butler, Doobie Grey, William Bell nebo Jimmy Ruffin. Jejich málo známé skladby Springsteen prokládá klasickými – a mnohem známějšími – soulovými hity jako What´s Going On od Marvina Gaye, 7 Rooms of Gloom od Four Tops nebo Nightshift od Commodores.
Co je na soulových, zhruba šedesát let starých skladbách tak přitažlivého? Soul je jižanskou fúzí elektrifikovaného černého blues s gospelem, do něhož navíc časem pronikaly prvky country. Písně jsou stručné, takže v nich vynikne chytlavá melodie. Zvláště pomalá tempa dávají prostor k emocionálnímu dramatickému vyjádření. A když se vynikající bílí zpěváci staré generace jako Springsteen, ale také Joe Cocker nebo Rod Stewart dokážou srdcem položit do kombinace chytlavé melodie a emoce, vzniká specifický blue‑eyed soul, zpěvácky nejefektnější žánr posledních padesáti let.
Springsteen se ujal soulových skladeb s velkým citem. Odjakživa miloval cover verze a na každém svém koncertu hrál nejméně jednu, takže věděl, která se do jeho nové kolekce nejlépe hodí. Soustředil se hlavně na interpretaci. Na většině skladeb se dokonce ani nedoprovází na kytaru. Základy písní nahrál jen s pomocí multiinstrumentalisty Rona Aniella a následně doplnil sboristkami, které nutně do tohoto žánru patří, a dechovou sekcí. Dnešní technické možnosti dovolují rovněž s takovým úsporným obsazením dosáhnout mnohem bohatšího zvuku, než mohli použít producenti v šedesátkách i za pomoci velkých orchestrů.
Only the Strong Survive není první Springsteenova deska složená z cover verzí. V roce 2006 natočil spolu se svým E‑Street Bandem album We Shall Overcome: The Seeger Sessions, na němž se pokusil interpretovat písně folkového barda Peta Seegera. A jak se objevuje v různých komentářích, Only the Strong Survive je prvním titulem v sérii podobných nahrávek, v nichž se Springsteen pokusí dostat ke kořenům toho, čemu se říká moderní populární hudba. Pokud to budou stejně příjemně poslouchatelné snímky jako na nové desce, je na co se těšit.