© Jiří V. Matýsek 2021
Jsou skvělé desky, na které sedá prach, a občas si zaslouží připomenout. A pak jsou takové, na které prach nepadá, ale i tak si připomínku v naší nepravidelně pravidelné rubrice Zaprášenosti zaslouží. Ukázkovým případem budiž „Born In The U.S.A.“ Bruce Springsteena, největší komerční úspěch jeho kariéry.
„Někdy má deska vlastní osobnost a vy s tím nic neuděláte. A přesně to se stalo s ‚Born In The USA‘. Konečně jsem nechal věčného váhání, sebral to nejlepší, co ze mě vypadlo, a udělal z toho své největší album všech dob. ‚Born In The U.S.A.‘ mi změnilo život, dalo mi největší popularitu, donutilo mě usilovněji přemýšlet nad tím, jak své písničky nabízím světu, a na chvíli ze mě udělalo světovou popovou superhvězdu.“
Těmito slovy shrnuje Bruce Springsteen to, co vyvolala jeho studiovka z roku 1984, z komerčního hlediska jeho nejúspěšnější počin. A taky deska, která byla a je nejvíce dezinterpretována. Dodnes, s více než 30 miliony prodaných kopií, zůstává jednou z nejprodávanějších nahrávek rockové historie, urvala první místa ve všech významnějších prodejních žebříčcích a odnesla si Cenu Grammy v kategorii album roku.
Bombastická kolekce je v ostrém kontrastu proti intimnímu akustickému dílu „Nebraska“, jež vyšlo v roce 1982. Springsteen se na „Born In The U.S.A.“ vrátil zpět k masivnímu stadionovému rocku, k charakteristickému plnému a barevnému zvuku svého domovského E Street Bandu, zároveň nezastydnul v sedmdesátých letech a v duchu osmé dekády lehce přitlačil v oblasti kláves. Nepřišel ale o rozpoznatelnost a – jak se ukáže – ani o nadčasovost.
Ve skutečnosti vznikla podstatná část alba ještě před „Nebraskou“, v poměrně krátkém období tří týdnů. Jenže, jak Springsteen přiznává v životopise „Born To Run“, „znelíbila se mu popová tvář skladeb“ a rocková řadovka šla k ledu. Springsteen se uzavřel do sebe a jen s kytarou a magnetofonem vyprodukoval právě „Nebrasku“, nicméně práce na rockovém počinu nakonec pomalými krůčky postupovaly vstříc zdárnému konci.
Během nahrávacích sessions vzniklo na osmdesát skladeb (hodně jich později vyšlo na výběrů demoverzí, vyřazených studiových záznamů a živáků „Tracks“), později The Boss dokonce načrtnul podobu hned několika alb, nicméně žádné se nerealizovalo. Springsteen nebyl spokojený. A nebýt producenta Jona Landaua, kdo ví, jestli by tahle nespokojenost nezabránila vydání desky. Byl to on, kdo dokázal muzikanta přesvědčit, že s dokončenou skladbou „Dancing In The Dark“ a s tím, co bylo natočeno v průběhu minulých let, je kolekce s názvem „Born In The USA“ vlastně hotová.
Titulní song dodnes patří k těm nejméně pochopeným písním ve Springsteenově repertoáru. Těžko ji totiž lze pokládat za oslavnou ódu na Ameriku, jak si ji mnozí, včetně bývalých amerických prezidentů Regana a Trumpa, vykládají. Ano, z textu zní hrdost, refrén skutečně oslavný je, ale sloky jsou hořkým vyrovnáváním se s traumatem z války ve Vietnamu. A navzdory chytlavým melodiím je deska plná spíše temnějších podtónů, které nemusejí být na první pohled patrné.
Ono intimní písničkářství, soustředění na malé lidské příběhy a jakousi všednodennost, tak typickou pro Bossovu tvorbu, se podařilo dostat i na velkolepě pojaté kompozice. Nostalgické vzpomínky na dávná přátelství („Glory Days“, „Darlington Country“), konec přátelství v „Bobby Jean“, příběh dělníka, který jde z bláta do louže, ve „Working on the Highway“, tematizace tvůrčího bloku v „Dancing In The Dark“ i temná nostalgie inspirovaná rasovými nepokoji v New Jersey v závěrečné „My Hometown“. Bruce Springsteen ukazuje, že i americký sen má odvrácenou stranu, ale zároveň neztrácí hrdost na svou zemi a její obyvatele.
Ona dvojznačnost zůstala v mnoha případech nepochopena, stejně jako přebal s fotografií od Annie Leibovitz, která zobrazuje zpěváka zezadu před americkou vlajkou. Někteří, jakkoliv to nebylo nijak záměrné, snímek interpretují tak, že na americký symbol močí…
Těžko říct, kolik z těch fanoušků, kteří si v první vlně nahrávku koupili a poté vyprodávali Springsteenovy koncerty, šlo za zatraceně zábavnou a chytlavou fasádu. Mluvit o tom, že by bylo album nepochopeno, by bylo asi až příliš redukující. V každém případě si část obecenstva vybrala jen to, co chtěla slyšet. „Dostal jsem pořádnou lekci, jakým způsobem lidé vnímají pop music a popovou image,“ vzpomíná The Boss na období po vydání „Born In The U.S.A“. Zároveň ale dokázal, že pop music nutně neznamená ústup z pozic, které si na starších řadovkách vybudoval svými inteligentními texty i sofistikovanou muzikou.