© Jiří Sobota, RESPEKT.CZ

Hudební legenda přijíždí do Prahy ve chvíli, kdy svádí s prezidentem zápas o dělnickou Ameriku

Někdy je prostě vhodné citovat v plném znění. Třeba když si šestasedmdesátiletá legenda amerického stadionového rocku uprostřed koncertu sedne na zem a začne vyprávět o své zemi. Jsme v Manchesteru, je květen roku 2025 a Bruce Springsteen, přezdívaný jednoduše Boss, rozjíždí před 25 tisíci lidmi čerstvou šňůru nazvanou podle starého hitu Land of Hope and Dreams, tedy Země naděje a snů. A je jasné, že Amerika v tuto chvíli v jeho očích nevypadá nijak růžově.

„V Americe se teď odehrává hrozně podivný a nebezpečný shit,“ povzdechne si do mikrofonu Springsteen, zatímco klavír na scéně podkresluje jeho slova úvodními akordy z hitu My City of Ruins, Moje město v troskách. „V Americe pronásledují lidi za to, že uplatňují své právo na svobodu slova. Děje se to právě teď. V Americe jsou nejbohatší lidé spokojení sami se sebou, protože nechali nejchudší děti na světě napospas chorobám a smrti. To se děje právě teď. V mé zemi mají někteří lidé sadistickou radost z toho, jaké problémy způsobili loajálním zaměstnancům, opouštějí naše skvělé spojence a stavějí se na stranu diktátorů a proti těm, kdo bojují za svou svobodu…“

OK, celý Bossův projev trvá několik minut – a citovat jej kompletně zde jednoduše nelze. Vypráví třeba o univerzitách, jimž stát zadržuje peníze. Nebo o lidech, které zatýká na ulici a bez řádného procesu je deportuje ze země. Desítky tisíc lidí v publiku každou větu provázejí souhlasnými výkřiky. „Děje se to právě teď,“ dodává zase Springsteen a jako charismatický kazatel stupňuje naléhavost sdělení a s ním i emoce publika.

Je to pozoruhodný okamžik. Spojené státy mají za sebou něco přes stovku dní vlády nového režimu Donalda Trumpa. Země prochází nebývalou proměnou, zasvé bere mnohé z toho, co zbytek světa a vlastně i velká část samotné Ameriky považovaly donedávna za „neotřesitelně americké“. A Boss, jeden z vrcholných pop symbolů Ameriky, muž, který kdysi na obálku své nejslavnější desky Born in the USA nechal sebevědomě vyfotografovat svůj americký rockerský zadek v amerických džínách před americkou vlajkou, říká, že jeho země, ta, o které celý život zpíval, je v troskách. Nebo doslova: „Právě se nachází v rukou zkorumpované, nekompetentní a vlastizrádné vlády.“ A že „pojistky a váhy, jež mají zajistit dělbu moci, selhaly“.

Těžko říct, kolik bylo v aréně v britském Manchesteru skutečných Američanů a kolik tam Bossovi na rtech viselo Britů nebo prostě lidí z celého světa, pro něž je Amerika orientačním bodem – a ta, o které vypráví Springsteen, dvojnásob. A vlastně je to trochu jedno. Podle reakcí davu bylo zjevné, že rozpad snu, o kterém tady stárnoucí rocker vypráví, souží spoustu lidí na srdci univerzálně, bez ohledu na to, jaký pas mají v kapse. Springsteenův boj je i jejich boj. A pokud hudebník nabízí nějaké světlo na konci tunelu, je to i jejich světlo. „Poslední pojistka, když kontrolní mechanismy selhaly, jsou lidé – vy a já. Jsme seskupeni okolo společných hodnot. To je to jediné, co teď stojí mezi demokracií a autoritářstvím,“ říká Boss a lidé vybuchují. Kapela pomalu graduje směrem k pompéznímu finále.

Stejné publikum

Springsteenova koncertní šňůra, která dorazí tento týden i do Prahy, působí v kontextu dnešní americké reality trochu jako zjevení. Ve Spojených státech vládne Donald Trump a obrací na hlavu právě ty hodnoty, na něž se Springsteen odvolává. Trumpova Amerika je sebestředná, sobecká, ubližuje slabým a má pocit, že tak dává najevo svoji převahu. Trump přitom se svým chápáním světa vyhrál regulérně volby, v posledních týdnech stabilizoval svou podporu a sešikoval za sebou celou politickou stranu. Zároveň opozice, k níž se vždy hlásil Springsteen a kterou aktivně podporoval v kampaních Baracka Obamy, Joea Bidena nebo Kamaly Harris, z různých důvodů téměř zmizela ze scény. Springsteenova slova z jeviště vyprodaného turné znějí sice mocně a výmluvně, zároveň však jako hlas na poušti.

Bruce Springsteen vždycky představoval Trumpův opak. Jeho songy jsou plné úcty k lidem, se kterými se život úplně nemazlil. Vyprávějí o dělnících, kterým zavřeli fabriku, o válečných veteránech, kteří se vraceli domů a zjišťovali, že na ně nikdo nečeká – doslova ani přeneseně, o městech, která padla za oběť deindustrializaci. Boss se na tyhle lidi, do jejichž podoby se od počátku své úspěšné kariéry stylizoval, dívá s porozuměním jako na bytosti, které sdílejí společný úděl slabého člověka. V refrénu ústředního hitu jeho současné šňůry cestují pomyslným vlakem života společně „světci i hříšníci, vítězové i poražení, hráči, děvky i ztracený duše“. Všechny spojuje bída světa a všeobjímající Amerika – nebo spíše nikdy úplně nenaplněný americký sen.

Zmíněný kontrapunkt v sobě zároveň nese paradox: Trump a Springsteen se dnes přetahují o stejné lidi a stejné „americké duše“. Oba líčí americkou zkušenost v první instanci negativně. Springsteenovská Amerika je svět, ve kterém prostí Američané
dostávají pořádně zabrat. „Vydělal jsem vám tolik peněz, že už jste zapomněli, jak se vlastně jmenuju,“ vzkazuje vypravěč legendárního songu Youngstown „velkým šéfům“ na Wall Street, kteří v jeho městě pozavírali ocelárny a připravili jeho obyvatele o důstojnost. Trump zase líčí úděl amerických pracujících v posledních letech jako „American carnage“, americký masakr. Oba sedmdesátníci se rozcházejí v popisu příčin. Ve Springsteenově světě drtí malého člověka prostá logika běhu světa i odtažité a nesrozumitelné síly velkého byznysu a velkých peněz. V tom Trumpově přichází zlo ze strany vzdělaných elit, nadnárodních spiknutí, globalizovaných megapodnikatelů – ale také třeba obyčejných přistěhovalců, což už je kategorie, která by se do Springsteenova vlaku vešla bez problémů.

Zcela zásadní rozdíl je však v pohledu na řešení. To trumpovské známe: k lepšímu životu je zapotřebí silný vůdce, který se o ukřivděné postará. Vezme věci do vlastních rukou. Vyžene přistěhovalce, rozmetá svatostánky elit (pozdrav putuje na Harvardovu univerzitu, která teď nesmí přijímat studenty ze zahraničí, nebo na Kolumbijskou univerzitu, jež ztratila akreditaci nutnou k výuce), zastraší cly a dalšími výhrůžkami většinu světa, sjedná Američanům respekt silou – nebo alespoň jejím příslibem.

Springsteenův lektvar naděje je speciálně ve střední Evropě známý možná trochu méně. Pražský koncert je vyprodaný tak jako Bossova vystoupení všude jinde po světě, zároveň se však ani po rozhovorech s experty nedá úplně říct, že by se Springsteen těšil v Česku nebo na Slovensku stejnému kultovnímu obdivu jako třeba v anglosaských zemích nebo (z nějakého důvodu) ve Španělsku. 

Má to svou logiku. Springsteen do českého prostoru naplno pronikl ve chvíli své největší dryáčnické slávy, kdy běhal kýčovitě po stadionech s čelenkou na hlavě a jeho hlavním hitem bylo slavné Born in the USA. Tomu jsme v tehdejší střední Evropě úplně nerozuměli, jednak proto, že Springsteen hodně hlasitě řve ne právě spisovnou angličtinou. Když už jsme rozuměli, zjistili jsme na konci komunistické éry, že tenhle hřmotný Američan s kytarou svou zemi cupuje na kusy z dělnických pozic tak, že nám to občas znělo jako propagandistické vysílání někdejší Československé televize. 

Springsteen navíc nabízí na obtíže svobodného života protilátku, která nemohla být v sekulárním Česku úplně snadno přijatelná. Je to sice rocker starého střihu, zároveň je však prodchnut křesťanstvím a katolickou vírou. Bosse a jeho E Street Band můžete docela snadno poslouchat jako dle amerického standardu skvěle šlapající křesťanskou kapelu. Popis pozemského soužení je v jeho tvorbě pouze krok číslo jedna, po kterém následuje krok druhý – vykoupení. To se nachází v kontrastu mezi kritickými texty a extatickou hudbou a zároveň v kolektivním prožitku na dlouhých, často více než tříhodinových koncertech. Jak ostatně praví motto Springsteenova fanklubu: na světě jsou jenom dva druhy lidí: ti, kteří milují Springsteena, a ti, kteří nikdy nebyli na jeho koncertě.

Jak se zachránit?

A tím pádem přišli o zjištění, že zlomení hrdinové tohoto příběhu ve skutečnosti prožívají nikoli životní zkázu, ale extatické vykoupení. To nepřichází zvenčí, v podobě mocného zachránce (jako u Trumpa), či snad v revoluci, jež změní stávající společenské poměry. Springsteenovi padlí se stavějí zpátky na nohy zevnitř, svým vlastním úsilím, nezdolností a hrdostí. A žádný happy end vlastně obvykle nepřichází – pokud za něj nepovažujete nikdy neztracenou lidskou důstojnost, nadhled, stoicismus a schopnost nést svůj kříž až do chvíle, kdy pod ním naposledy padnete. 

V jednom z Bossových klasických hitů Racing in the Streets se tak například svět upracovaných mužů a žen dělí na ty, kteří ve zklamání a bezvýchodnosti každodenního života „prostě přestávají žít, kousek po kousku, den po dni“, a na ty, kteří „přijdou z práce, dají si sprchu a odcházejí závodit na ulicích“. Springsteen popisuje prostředí nelegálních amatérských závodů upravených aut, kde se hraje trochu o život a také o slušné peníze. V příběhu je samozřejmě láska, ta se však kazí stejně jako všechno ostatní ve zpackaných životech, takže původně obletovaná dívka „teď sedává před domkem svýho táty, / ale všechny její sny se rozplynuly / a ona hledí sama do noci / s pohledem někoho, kdo nenávidí, že se vůbec narodil“. 

Co s tím? Jak pohnout životem? Jak se zachránit? Springsteen žádný recept nenabízí – maximálně ještě jedno vzepětí energie, jeden bláznivý večer za volantem auta, které míří bůhví kam, „k moři, smýt z rukou vlastní hříchy“. Co to všechno znamená? Kdo ví? „Dnes večer, dnes večer silnice září do noci / a vy byste nám měli rozhodně uhnout z cesty, / protože je tady léto a taky ta správná chvíle / na honičku v ulicích.“ Následuje dlouhá extatická pasáž, stadion předvádí s rukama nad hlavou cosi jako rituální tanec nad neznámým osudem dvojice, která se přeneseně, ve svém údělu, tak nápadně podobá osudu každého, jemuž se život nevyvedl zcela podle vlastních představ. Co je na konci? Nový život? Smíření? Smrt? Těžko říct. Jsme v tom ale všichni a život máme do poslední chvíle ve svých rukou. Poražení jsme teprve ve chvíli, kdy sami hodíme ručník do ringu.

Skutečná Amerika

Tohle základní sdělení funguje u Springsteena od počátků v klubech v dělnických čtvrtích New Jersey přes vyprodané koncerty na stadionech na vrcholu jeho kariéry v osmdesátých letech dodnes. Jeho styl nemusí sedět každému, v hudební historii najdete rozhodně originálnější, jemnější nebo artistnější umělce. Springsteen je občas ekvivalent Hollywoodu v americké pop-music, se všemi klady i zápory. Nad vším se však klene a různá období spojuje energie a autenticita. Springsteen s léty měnil i neměnil tvář, nikdy však neztratil magický kontakt s publikem, a stárnutí trochu nečekaně rezonuje s jeho sdělením ještě lépe, než když ve své mladší inkarnaci hyperaktivního polokulturisty máchal na stadionech kytarou, jako by to bylo kladivo. 

Jeho stárnoucí tělesná schránka symbolicky umocňuje neodbytnost lidského údělu, kterému lze ale čelit vnitřní silou, vztyčenou bradou, částečně přijetím nevyhnutelného a částečně nezlomným vzdorem. Springsteen v šestasedmdesáti dávno přestal běhat po jevišti v tílku a s čelenkou na hlavě, na své poslední šňůře má na sobě vedle černých džínů také bílou košili, kravatu a vestu od obleku. V uších zůstaly náušnice a na předloktí nepostradatelné stahovadlo, aby hektickému kytaristovi nestékal mezi prsty pot – a aby ho tolik nebolelo udřené zápěstí. 

Stále používá symboly tvrdé dělnické dřiny, zároveň však neskrývá svůj věk. Když v popsané úvodní scéně usedá na scénu, aby si ulevil od těžké kytary, ztěžka u toho hekne. „Easy, Roy (Nespěchej, Royi),“ hlesne směrem ke svému dlouholetému pianistovi Royi Bittanovi, který jeho výše popsaný proslov doprovází. Následuje zmíněná tiráda proti Trumpovi.

Springsteen svůj „boj“ do značné míry prohrává. Muži a ženy, bílá pracující třída, o které léta vyprávěl, dnes v Americe přijímají trumpovskou nabídku. Koncerty jsou nabité, v Bílém domě však sedí muž, který nabízí spásu zvenčí.

Springsteen na to reaguje stejně jako ve svých fiktivních příbězích. Jeho politické monology na koncertech nemají pouze „stěžovací“ část, nabízejí i záblesk naděje rodící se zevnitř. Pozorovatel dnešního amerického dění si samozřejmě může klást otázku, zda všechny ty story o americké nezdolnosti, hrdosti a životní energií prostoupené paličatosti nebyly vždy jen fikce. Stárnoucí rocker je nicméně přesvědčen, že vůbec ne. „Amerika, o které jsem vám zpíval dobrých padesát let, je skutečná,“ zapřísahal publikum v Manchesteru. „A navzdory svým chybám je to úžasná země plná úžasných lidí. Takže přežijeme i tuhle chvíli.“

Odkud tedy brát naději tentokrát, když i americký Boss musí čelit temnotě na obzoru? Opět v pokoře a opět ve víře v energii, kterou si v sobě nese každý z nás. „Cítím naději, protože věřím tomu, co říkal velký americký spisovatel James Baldwin,“ vysvětluje Springsteen. „Ten psal, že na tomto světě není tolik lidskosti, kolik bychom si přáli, aby tady bylo. Ale že tu je a že je jí dost.“

Bude to stačit? Záleží na každém. „Modleme se,“ dodává kazatel z pódia a kapela nabírá dech k My City of Ruins.

Celý článek na www.respekt.cz