Autor: Eric Cortellessa, časopis TIME (říjen 2025)
Padesát let po monumentálním úspěchu alba Born To Run se Bruce Springsteen stále potýká nejen s americkým příběhem – ale i svým vlastním.
Třetí část
Ke konci desetiletí se rozpadlo jeho manželství s Phillipsovou, zatímco vztah se Scialfou nabral na síle a jeho tvorba se stále víc obracela dovnitř. Album Tunnel of Love z roku 1987 se soustředilo na intimitu, nejistotu a křehkost partnerských vazeb. Jedna z jeho nejpronikavějších skladeb, „Walk Like a Man“, se otevírá obrazem dítěte kráčejícího ve stopách otce v písku a uzavírá se scénou ženicha u oltáře, který zvažuje, které části otcova odkazu přijme a které nechá za sebou. V roce 1991 se oženil se Scialfou. „Věděl jsem, že mě vidí takového, jaký skutečně jsem,“ říká. „Složitou, chaotickou osobu. Nemusel jsem nic hrát. Byl jsem zlomený. Ona byla zlomená svým vlastním způsobem a navzájem jsme si byli osobními projekty.“
V předvečer narození prvního dítěte Bruce a Patti se Springsteenův otec vydal na několikahodinovou cestu autem, aby za ním přijel do Los Angeles. Nad pivem mu Doug řekl: „Ty jsi na nás byl velmi hodný, ale já k tobě ne.“ Pro Bruce to bylo přiznání, které považuje za „největší dar, jaký mi kdy otec dal“. „Měl v sobě sílu, schopnost i hluboké pochopení toho, co znamená stát se otcem, a nechtěl, abych opakoval jeho chyby.“ Krátce nato Bruce napsal píseň „Living Proof“, inspirovanou úžasem z vlastního rodičovství – jako vyznání proměny a znovuzrození. Brzy následovaly další dvě děti. Všechny tři, dnes už dospělé, jsou téměř ve stejném věku, v jakém byl on sám, když natočil album Nebraska.
Otcovství udělalo tečku za Springsteenovým životem na útěku. „Dva nejlepší dny mého života,“ řekl kdysi časopisu Rolling Stone, „byl den, kdy jsem poprvé vzal do ruky kytaru, a den, kdy jsem se ji naučil odložit.“ Když mu to připomenu, usměje se: „To je dobré. A pořád si za tím stojím.“ Kytara pro něj byla, jak vysvětluje, první formou samoléčby. „Byl to jediný způsob, jakým jsem uměl čelit svým problémům, nástroj, ke kterému jsem sahal, kdykoli jsem se ocitl v psychických nebo osobních potížích.“
Spoléhat se na ni ve všem by však podle něj znamenalo „zneužívat práci, zneužívat nástroj“. Hudba ho dokázala vynést do extáze živého vystoupení, ale mimo pódium, jak říká, „musíte najít hlubší smysl života“. „Den, kdy kytaru vezmete do ruky, jsou tři hodiny na jevišti,“ dodává. „Den, kdy ji odložíte, je těch zbývajících jednadvacet hodin.“
Ještě než 14. května vkročil na pódium v Manchesteru, svolal Springsteen kapelu k obvyklému předkoncertnímu rituálu. Tentokrát ale místo známé povzbuzující řeči zaznělo varování. „Dnes to možná nebude úplně lehké,“ řekl. „Uvidíme.“ O pár minut později pronesl ostrý monolog, který se během chvíle rozšířil po celém světě. „V mé vlasti, v Americe, kterou miluji, v Americe, o níž jsem psal a která byla po 250 let majákem naděje a svobody, je dnes u moci zkorumpovaná, neschopná a zrádná vláda,“ řekl z pódia. Předem o tom věděli jen dva lidé: Jon Landau, který projev viděl a poradil mu, aby „nezměnil ani slovo“, a operátor teleprompteru. „Zmínil se, že bude mít monolog,“ vzpomíná saxofonista Jake Clemons, spoluhráč a synovec zesnulého Clarence Clemonse, Springsteenova dlouholetého a milovaného saxofonisty. „O co přesně půjde, jsme zjistili až na pódiu.“
Pro evropské turné Springsteen zásadně přeskupil repertoár: introspektivní úvahy o smrtelnosti z alba Letter to You (2020) ustoupily otevřenému politickému vzdoru. Koncerty se otevíraly skladbou „Land of Hope and Dreams“, jeho gospelovou hymnou o inkluzi a vykoupení, a uzavíraly Dylanovy „Chimes of Freedom“, písní solidarity s utlačovanými. „Jednoduše se naštval natolik, že potřeboval změnit téma,“ říká dlouholetý kytarista E Street Bandu Steven Van Zandt. Psalo se několik měsíců po nástupu druhého funkčního období Donalda Trumpa, které bořilo zavedené normy, a Springsteen patřil k prvním umělcům jeho formátu, kteří se ozvali takto jednoznačně. „Jestli mám zůstat věrný tomu, kým se snažím být,“ říká mi, „nemůžu těmhle lidem nechat volné pole.“ Politika ho provázela dlouho: k jeho rozhořčení byla píseň „Born in the U.S.A.“, původně protest proti zanedbávání veteránů z Vietnamu, zneužita Ronaldem Reaganem a přetavena v vlasteneckou oslavu. „Abychom té písni porozuměli,“ říká, „musíme v hlavě udržet dvě protichůdné věci zároveň: že se můžeme cítit svou zemí zrazeni, a přesto ji milovat.“
V průběhu let se opakovaně vracel k politickým a společenským otázkám — od epidemie AIDS a osudů migrujících dělníků přes deindustrializaci až po ničivé dopady válek. Kritici si utahovali z rozporu rockové hvězdy, která létá soukromým letadlem a přitom zpívá o chudých pracujících. Springsteen si je tohoto napětí vědom a nijak ho nezastírá — „bohatý muž v košili chudáka“, jak sám píše v písni „Better Days“. Dnes už tahle ironie působí vyčpěle, nahradilo ji ale něco znepokojivějšího: právě lidé, o nichž zpívá, se ve velkém přiklonili k Trumpovi. „Spousta lidí uvěřila jeho lžím,“ říká. „Nezáleží mu na zapomenutých, zajímá ho jen on sám a multimiliardáři, kteří stáli za ním v den inaugurace.“ A je tu ještě jedna skutečnost, s níž se musí vyrovnat: „Musíte přijmout, že značná část Američanů je s jeho politikou moci a dominance jednoduše spokojená.“
Po Springsteenově projevu ho Trump označil za „velmi přeceňovaného“ a sdílel mem, na němž sám sebe ukazuje, jak rockera trefuje golfovým míčkem. Když to zmíním, Springsteen se tomu zasměje. „Nemohlo by mi být víc jedno, co si o mně prezident myslí.“ Smích ho ale rychle přejde, když přijde řeč na stav země. „Trump je živoucím důkazem toho, proč existuje 25. dodatek a impeachment. Kdyby měl Kongres aspoň špetku odvahy, patřil by Donald Trump na smetiště dějin.“ Nešetří přitom ani demokraty. „Nutně potřebujeme skutečně účinnou alternativu — nebo aby Demokratická strana našla někoho, kdo dokáže oslovit většinu národa. Problém je v jazyce, který používají, i ve způsobu, jakým se snaží lidi oslovit.“
Springsteen strávil desítky let zkoumáním propasti mezi americkým snem a americkou realitou, rostoucími ekonomickými rozdíly, které poháněly Trumpův vzestup: od úpadku měst Rust Beltu, který popsal ve své písni z roku 1984 „My Home… town“, až po populistický hněv ve svém albu z roku 2012 o Velké recesi, Wrecking Ball. „Tyto podmínky jsou příznivé pro demagoga,“ říká. „Tyto věci je třeba řešit, pokud chceme žít v Americe našich lepších andělů (better angels, výraz pochází ze závěru první inaugurační řeči Abrahama Lincolna z roku 1861, těsně před vypuknutím občanské války. Lincoln tím myslel nejlepší morální vlastnosti lidí a národa – soucit, rozum, solidaritu, schopnost empatie a sebeomezení – v protikladu k nenávisti, strachu a násilí). Stále věřím, že tam jsou, ale bojují o přežití.“
Během krátkého úseku na promenádě, kdy se nám daří uniknout pozornosti, mě Springsteen zavede na místo na pláži, kde on a E Street Band vystupovali o rok dřív. „Pro mě to byl jeden z pěti nejlepších koncertů, jaké jsem kdy odehrál,“ říká o festivalu Sea.Hear.Now. Za pódiem se lámaly vlny a fanoušci — včetně mě — stáli bosí v písku. Springsteen tehdy sestavil jedinečný setlist, který se vracel k raným písním z doby, kdy teprve hledal vlastní hlas: „Blinded by the Light“ a „Thunder Crack“. Vrchol přišel se závěrem, kdy zazněly poslední dvě skladby z alba Born to Run, „Meeting Across the River“ a „Jungleland“. Ten moment ho zaskočil. „Neuvědomil jsem si, jak silně symbolické to pro mě bude,“ říká. „Město se za posledních deset patnáct let doslova vrátilo k životu. Bývali jsme tu v době, kdy bylo prázdné a opuštěné.“ Právě tady se zhmotnilo vzkříšení: obnovené město, komunita fanoušků budovaná půl století a oblouk vedoucí od izolace ke společenství — pravý opak duchovní samoty, z níž kdysi vzešlo album Nebraska.
Když se ho ptám, zda se ještě vrátí na pódium s E Street Bandem, odpoví bez zaváhání. „Samozřejmě.“ Ve hře je i možnost sólového turné, zatím ale nic konkrétního neplánuje. „Chci prostě pokračovat,“ říká mi. „Chci točit desky, které se dotýkají témat, o nichž jsem dosud nemluvil.“
Mezitím otevírá další kapitoly ze svého archivu. Po léta popíral existenci takzvané Electric Nebraska — verzí písní, které v roce 1982 původně nahrál jen na kazetu, tentokrát však v podání celé kapely. Nakonec ale zvítězila zvědavost: jednou se do archivu ponořil a pásky skutečně našel. Nahrávky vyjdou na podzim 2025, souběžně s novým filmem. A tím to nekončí. Tracks 3, další kolekce dosud nevydaného materiálu, je v plánu na příští dva či tři roky. Springsteen si většinu detailů zatím nechává pro sebe, jednu věc ale prozradí: objeví se na ní jeho pověstná pomalá, hypnotická coververze Dylanovy písně „I Want You“.
Dnes se jeho dny řídí prostým rytmem: vstane, zacvičí si, zamíří do studia a večery tráví se manželkou Patti — která od roku 2018 bojuje s rakovinou krve — čtením, sledováním televize a poslechem hudby. Nedávno dočetl Moby Dicka a z mladších hudebníků obdivuje Zacha Bryana a trio boygenius.
Chystá se vydat novou vlastní tvorbu. Aby mohl zůstat v živém dialogu se svým publikem, musí podle něj každé album nabídnout něco, co tu ještě nebylo. „První věc, na kterou lidé reagují, je to, čeho se chytí — a pak chtějí, abyste se toho drželi navždy,“ vysvětluje. „Autor se nejdřív musí zavřít do krabice, a pak se z něj stát Houdini. Pracujete dál, až si uvědomíte, že jste uvězněni v té větší krabici — a v tu chvíli musíte uniknout do ještě větší.“
Vzpomíná na polovinu sedmdesátých let, kdy po ohromném úspěchu alba Born to Run hrál pro malé publikum v zapadlém newyorském klubu. Jeden z přátel se ho tehdy nechápavě zeptal: „Co tady děláš?“ Springsteen měl odpověď připravenou. „Stavěl jsem si svůj malý domek, kus po kuse,“ říká. „Ještě jsem byl někde ve sklepě, ale věděl jsem, že chci kariéru, která bude žít a růst spolu s publikem.“ Koncert v Asbury Parku pro něj představoval vyvrcholení tohoto dlouhého stavebního procesu. „Mám pocit, že kapela zůstala svému publiku věrná, tvrdě pracovala, aby podávala co nejlepší výkony, a nikdy nevystoupila na pódium, aniž by hrála tak, jako by to byla poslední noc na zemi.“
Ale to jsou jen ty tři hodiny. Zbývajících jednadvacet hodin patří všemu ostatnímu v jeho životě. Na jednom koncertě v devadesátých letech Springsteen zahrál „My Father’s House“, drásavou skladbu z alba Nebraska. Vypravěč v ní sní o tom, že obejme odcizeného otce, probudí se, vydá se ke starému domu — a u dveří najde cizího muže. Otec je pryč, hříchy zůstaly neodčiněny a naděje na smíření se rozplynula. Springsteen tehdy píseň doprovodil osobním vyprávěním z terapie a přiznal se ke svému zvyku znovu a znovu objíždět dům svého dětství.
„Stalo se tam něco špatného,“ řekl mu tehdy doktor Myers. „A ty se tam vracíš s představou, že to můžeš napravit.“
„Přesně to dělám,“ odpověděl Springsteen.
„Jenže,“ řekl doktor Myers, „to už napravit nejde.“
Když se ho ptám, jak tuhle myšlenku přijal a co s ní dokázal udělat, Springsteen se na chvíli odmlčí. „No… nevím,“ řekne nakonec. „Pořád kolem toho domu jezdím.“