Rubrika: Články & recenze

text © Vojtěch Lindaur, REFLEX 27/2012

Příběh muže, který byl před čtyřiceti lety pasován na proroka rokenrolu

Letos v září, v den, kdy se znamení Panny láme do znamení Vah, bude newjerseyskému rodákovi třiašedesát a za rok si může zazpívat tu mccartneyovskou féerii When I’m Sixty Four. „Budou mě lidi pořád žrát?“ může se Bruce Springsteen v té písni ptát a zapět svým rockovým, rytmicky dokonalým chraplákem, do kterého se kdysi nutil. Odpoví si sám a zástupy příznivců po celém světě – a 11. července i v Praze – jej unisono podpoří: Budeme, šéfe!

Před nadcházejícím tuzemským koncertem bude dobré připomenout důležité „milníky života“ (na toto spojení má copyright Vasil Biľak) toho věčného jinocha, osvíceného i tvrdě pracujícího umělce, přirozeného kápa i kámoše na první dobrou, ačkoli půjde o známá životopisná fakta. Tedy alespoň Američané je umějí, jako když bičem mrská, leč na rozdíl třeba od českých protektorátních studentů (Adolf Hitler geboren… atd.) i uvědomělých budovatelů (Lénin rádilsja… atd.) jim to nikdo nenařizoval.

CHLEBA NA STOLE

Bruce Frederick Joseph Springsteen „was born“ v Long Branchi ve státě New Jersey třiadvacátého září devětačtyřicátého, tedy v roce, kdy ve Spojených státech vrcholil tzv. baby boom: Američané plozením dětí vyjadřovali radost z konce války i jistotu v příští časy. V jeho žilách se mísila irská a nizozemská krev po tatínkovi, jen občas zaměstnaném řidiči autobusu (Springsteen v chrochtavé nizozemštině znamená výzvu „přeskoč kámen“), a italská po mamince, sekretářce. Jen velmi prostřední, spíš nedostatečné ekonomické podmínky v rodině se školákovi z Freehold Borough zaryly pod kůži i do srdce v souladu s poměrně přísnou katolickou výchovou (ostatně křesťanský étos se v jeho tvorbě projevuje dodnes). Soucítění se sociálně slabými se stalo ústředním tématem mnoha Springsteenových alb, včetně toho posledního s názvem Wrecking Ball.

Katolík je katolíkem do smrti,“ poznamenal na okraj zmíněné desky. Budiž. Snad právě to vysvětluje, že zatímco vzdornou rocknrollovou horečkou byl doživotně infikován už coby školák, pozdější volnomyšlenkářství dětí květin ani obluzovadla všech druhů jeho teenagerská léta nijak nepoznamenaly. Střední školu sice jakž takž dokončil (aniž se dostavil na maturitní večírek), ale další vzdělávání ho už nelákalo. Ze všech těchto indicií můžeme hravě odvodit tak trochu neotesanou povahu jeho hudby, zpěvu, projevu a vlastně i zjevu: chlapisko řádné, kořínek zdravý, chování férové. Takto vybaven a v pravý čas vstoupil do světa populární hudby. Ještě dva roky předtím, kdy zněl rock surrealistickými jinotaji, vesmírnými tématy a nadzemským zvukem, by byl Bruce mnohými deklasován na venkovského křupana. Ted však rychle střízlivějící generaci posluchačů nabídl rock rázný jako facka, poctivý a zřejmý jako chleba na stole.

Pokračovat ve čtení „Reflex: Prorok rokenrollu“

© Radek Londin & musicserver.cz

… Bruce Springsteen a jeho band jsou samotnou esencí velkého amerického rocku se všemi jeho pro i proti, ale ani po tolika letech nepřipomínají partu rutinérů, vydělávajících si na důchod. Boss hrál v Praze, jako by to měla být jeho poslední show, a už po několika písních mohl ždímat košili. To mu přitom stále zbývaly ještě tři hodiny absolutního nasazení, které subjektivně působily jako poloviční stopáž. Když děkoval při odchodu z pódia jednotlivě všem členům své kapely, několik z nich jen nevěřícně kroutilo hlavou: „Sakra, cos to zase vyváděl?“. Byla to nezapomenutelná jízda plná emotivných, vtipných i extatických momentů, kterou slovy těžko přiblížíte. Kdo měl to štěstí a byl ve středu u toho, má nastudováno. Až mu příště někdo bude chtít vysvětlovat, co je to rock, může jen lakonicky odvětit: „A slyšels Bosse?“ …

Celý článek: musicserver.cz: Boss a jeho pražské nanebevzetí + Fotogalerie

Z diskuze:

• ….vždycky jsem věděla: že jedině Boss se pro mě může po emoční stránce vyrovnat koncertu L.Cohena a taky že jo….při prvních tónech úvodního Ghosta mi vyhrkly slzy a pak už jen čirá radost , nadšení a neschopnost zůstat sedět v klidu na sedadle….dost dneska závidím vídeňákům a doufám, že přijede dřív, než zase po 15 letech:-)
• On to dokázal (zase)… Co ještě dodat? Byl to prostě maximální hudební orgasmus, po všech stránkách. Nemyslím si, že v dnešní době existuje víc interpretů, který každej svůj koncert odjezděj po prdeli a je jim jedno, jestli jsou v US nebo v Praze nebo v Rusku. Je vidět, že si to Bruce pokaždý užívá a je to super, že naživo je ještě lepší než na všech DVD. Ne vždycky to tak bývá. U něj jo. To co mě ale dostalo nejvíc byl právě fakt, že i když nebylo narváno, tak prostě odehrál 3 a půl hodiny a když to už vypadalo, že nemůže, zařadil ještě vyšší level.
  Díky za tenhle zážitek, myslim, že už se u nás opakovat nebude. Tohle totiž nikdo zopakovat nedokáže.
• pro mě žádné překvapení: Viděl jsem minulost, přítomnost a budoucnost rock´n rollu – jmenuje se Bruce Springsteen. Bylo mi jasné, že to nemůže dopadnout špatně, viděl jsem ho před 3 a 9 lety v Mnichově, kdy se tady u nás ještě nikomu ani nezdálo, že někdy přece jen možná i Bosse uvidíme. Vždy to byl nadpozemský zážitek. Takhle se hraje, takhle se fandí. Bohužel se ukázalo, že tady u nás takovou fanouškovskou základnu opravdu nemá a asi nikdy ani neměl. Atmosféra koncertů na stadionech 3x větších na západ od hranic našeho kotlíku je nesrovnatelná. Nebýt cizinců, mohl to být pěkný trapas. Chybí výchova a osvěta. Pusťte si někdy běžné české rádio a budete vědět o čem mluvím. Z reproduktorů na vás vyteče žužu a sliz. Byl jsem v kotli pod podiem. Musel jsem si to tam pěkně odpracovat. Co se dělo jinde jsem ani nevnímal. Boss je Boss a E-street Band je nejlepší kapela naživo na světě. Jsou to Mistři světa!!! A Češi, proboha, jděte do sebe a dělejte něco se sebou… uvidíme za měsíc a půl na RHCP. Viděl jsem je 4/12 v Berlíně. Všem doporučuji. Přijďte fandit!
• Kdo se mu může rovnat ??! Byl to ten nejlepší zážitek, odcházeli jsme nabití ohromnou energií, písně nám zní v uších do dnes. U podia naprostu luxusní zážitek. Určitě znovu i to i na zahraniční scény, protože ty vynaložené peníze stojí opravdu ZA TO!!!!!!!!!! Kéž by vyšel koncert na DVD

„…. Přicházejí informace, že u vstupu dva se rozdávájí čísla, díky nimž se lidé dostanou přednostně k pódiu, že se vstup č. dva otevře dřív než vstup č. jedna. Schodneme se na tom, že to je blbost a to nám potvrdí i sekuriťáci u nášeho vchodu.“ …“

“ ….a až tam jsem se s kamarádkou dozvěděl ,že ňáký debil s prominutím vymyslel ňáke neoficiální číslovaní a sčítaní fanoušků a že ti budou puštěni o něco dřív něž my ..co jsme čekaly u brány pro “Stání u pódia”. V 17 hodin se brány otevřely,k poódiu jsme utíkali jak jak to jen šlo.. a samozřejmě první řada byla už kompletně obsazená….!

Po několikáté se to pokusím vysvětlit:

Pokud chce někdo stát co nejblíže pódiu – přijde co nejdříve. Na tom se asi shodneme, že je spravedlivý přístup. A pokud už přijde hodně brzy, někteří dokonce 1-2 dny před začátkem, tak by si místo ve frontě rád udržel. A jak? Sedět před vchodem? Stanovat? Uprosit kamarády a rodinu a střídat se ve frontě po celou dobu čekání?

Ne, jde to jinak.

Po celém světě funguje systém, ve kterém ti největší fandové (ano, klidně jim říkejme fanatici), zdarma a dobrovolně udržují seznam „příchozích“. Ten seznam má tu výhodu, že všichni v době mezi sčítáními (několik hodin během dne nebo přes noc) mohou dělat co chtěji, jít do města, spát do hotelu, cokoliv. Když se pak otevřou brány, opět zcela dobrovolně a podle vzájemného respektu (který funguje alespoň mezi prvními 100-150 určitě), vejdou PODLE TOHOTO POŘADÍ na stadion.

A jak už jsem psal, je to dohoda neoficiální, ale Springsteenovou ochrankou respektovaná a podporovaná, protože se tak férově dostane na každého. Každého, kdo je takový blázen, že si např. vezme dovolenou a přijde dřív – aby mohl stát u prostředního mola. Proto ten vstup lidí z brány č. 2 už v 16 hodin.

Každý si může vybrat, zda se tohoto „sčítání“ zúčastní nebo ne a kam si koupí lístek. Zda pod pódium a hraje podle výše uvedených pravidel nebo pod pódium a je mu to jedno a nebo nechce řešit nic a koupí si lístek k sezení.

© Lily McEnvy

Na začátek tohoto článku si nejprve musím trochu postěžovat. Díky středečnímu pražskému koncertu rock’n’rollové legendy se ukázalo, že český národ je banda debilů (omlouvám se, ale vážně jsem naštvaná a musím to tak říct, i když vím, že existuje dost výjimek!), která nemá ponětí, co je dobrá hudba. Bruce je legenda. Bruce je prvotřídní muzikant, který se neschovává za svou image, který neprodává miliony desek, jenom proto, že dobře vypadá a miliony fanynek nebrečí při koncertech v první řadě jenom, když se na ně podívá… (ano, opět exitují výjimky!) Ne, Bruce prodává své desky, hraje před vyprodanými stadiony (jistě, výjimkou je naše zaprděná vlast!) prostě proto, že dělá sakra dobrou hudbu! Nehraje si na nic, čím není. Je to muž se srdcem na pravém místě. Muž, jehož hlas vypráví o lidech a o jejich síle a vůli bránit se někdy krutým nástrahám života.

Pokračovat ve čtení „Bruce Springsteen ve středu roztančil Prahu“

© Ondřej Leinert
zdroj: Pražský deník

Až dnes v 19 hodin na stadionu pražské Slavie vystoupí slavný americký hudebník Bruce Springsteen, nebude zdaleka sám. S sebou přiveze i své léta osvědčené spoluhráče, E Street Band, který ho s přestávkami na koncertech doprovází už od roku 1972. A jedním z jeho nejdéle „sloužících“ členů je americký multiinstrumentalista a skladatel Nils Lofgren. Ke Springsteenovi se přidal v roce 1984, v době, kdy „The Bossovi“ vyšlo komerčně veleúspěšné album Born in the USA (titulní píseň nebo singly jako Dancing in the Dark či My Hometown stále hojně hrají i nejposlouchanější česká rádia). Springsteena tak poznal mnohem blíž než většina dalších lidí. A právě s Lofgrenem, který je činný i jako sólový hudebník, jsme si před pražským koncertem povídali.

Nedávno jste oslavil 61. narozeniny, máte za sebou velmi úzkou spolupráci s Neilem Youngem či Ringo Starrem. Dokáže vás po těch letech hraní v doprovodné kapele Bruce Springsteena ještě něčím překvapit?

Překvapuje mě neustále (usmívá se). Jsem prakticky v jednom kole už od roku 1968, kdy mi bylo 17 a chvála bohu, i za těch 44 let se pořád mám co učit. Začínal jsem s kapelami jako Crystal Mesh nebo The Shot. První větší úspěch jsem měl s partou Grin. A ve všech kapelách jsem fungoval jako frontman. Když jsem mě oslovil Neil Young, jestli bych s ním nechtěl jezdit po koncertech, byla to pro mě velká změna. Ale zároveň výzva. Jen si vezměte, že mi bylo 18. Najednou jsem měl před sebou hudebníka s úplně jiným pohledem na věc. A podobně je to v E Street Bandu.

Pokračovat ve čtení „Nils Lofgren: Bruce mě vždy něčím překvapí!“

Článek vyšel v čísle 4/2012 časopisu Rock & Pop a je publikován se souhlasem redakce.

„New Yorku! (…Londýne! Vídni!…) Dovol mi představit srdce zastavující, ten váš stadion bourající, zemětřesný, botami škubající, historii vytvářející, Viagru hltající, kalhoty stahující, milující, LE-GEN-DÁR-NÍ The E Street Band!“ Takovým rykem a s nefalšovaným nadšením uvádí Bruce Springsteen svoji kapelu od dob Reunion Tour 1999-2000. Už totiž ví, jaký má poklad.

Netřeba pochybovat o písničkářském talentu a muzikantské přesvědčivosti Bruce Springsteena. Neztratil by se v žádném davu. Ovšem bez kamarádů z mokrých čtvrtí, respektive z pobřežních městeček státu New Jersey, by možná jeho cesta nevedla tak strmě vzhůru. Vždyť právě synergický efekt spojení spřízněných muzikantů na koncertních maratónech vynesl Bossovi po dlouhém boji epiteton „král stadiónového rocku“. Důkaz? Když se písničkář v letech po rozpuštění The E Street Bandu nechal doprovázet jinými, byť vynikajícími hudebníky nebo hrál sám, koncerty nikdy neměly správnou šťávu.

Pisatel mohl porovnávat osobně: Málokdy zažil natolik strhující proud rockových emocí jako v případě obnoveného spolku „éček“ na Rising Tour! Také pětialbum Live/1975-85 (1986) se nestalo jedním z nejúspěšnějších Springsteenových titulů s prvním místem v prodejní hitparádě Billboardu náhodou. Ostatně i nejlepší studiová alba Born To Run, Darkness On The Edge Of Town a Born In The U.S.A. natočil Boss s bandou z ulice E. Proto je skvělé, že se 11. července v Praze konečně představí s The E Street Bandem v plné síle, ačkoliv na novém albu Wrecking Ball hraje jen epizodně pár jeho členů.

Pokračovat ve čtení „The E Street Story – příběh skupiny víc než doprovodné“

Článek vyšel v čísle 4/2012 časopisu Rock & Pop a je publikován se souhlasem redakce.

V minulosti podpořil poslední dva kandidáty demokratů (a přemluvil k tomu i spoluhráče). „Bushovské roky byly tak strašné, že nešlo zůstat stranou. Byla to do nebe volající katastrofa. Vedl jsem kampaň pro Kerryho a Obamu a jsem rád, že jsem to udělal,“ řekl v únoru na tiskové konferenci v Paříži, kde novinářům představil nové, již sedmnácté studiové album. Ale teď má jasno: „Nepíšu písně jen pro jednu stranu ulice,“ potvrdil svou „neutralitu“. Nebude tedy ani podporovat demokrata Obamu, přitom naděje spojené s jeho zvolením před čtyřmi roky se odrážejí v optimistickém vyznění alba Working On A Dream, jež vyšlo v den prezidentovy inaugurace.

Naštvaný komentátor

„Má hudba mi dala vše, nebyl jsem nikdo a neměl nic,“ řekl britskému týdeníku New Musical Express v říjnu 1978. S více než sto dvaceti miliony prodaných alb, stovkami vyprodaných obřích koncertů, desítkami ocenění a nikterak hýřivým, spíš asketickým životním stylem soustředěným na rodinu (má tři děti s partnerkou Patti Scialfovou) patří k nejlépe situovaným hudebníkům, přesto nikdy nezapomněl na skromné poměry, z nichž vyšel. Dobře si pamatuje, když jeho otec ztratil práci, a rodinu – Springsteen má dvě mladší sestry – živila matka. Může si tedy dovolit být naštvaný na situaci, ve které se ocitla jeho země. Vadí mu recese, obyčejní lidé, co přišli o práci i domovy, chamtivosti bankéřů, kteří to způsobili a nic se jim nestalo, a věnoval tomu velkou část nového alba. Jako vždy však nechybí naděje a příslib, že vše lze překonat. On sám to nedělá proto, že by přišel o peníze ve zkrachované bance. Prostě rozumí a soucítí s méně šťastnými.

Springsteenovým textům se dalo věřit vždy.

Ať zpíval o nešťastných láskách, citových problémech a pochybách, dospívání, nehodě na dálnici, následcích vietnamské války nebo nešťastných osudech vyděděnců. Může být patetický, nikdy však není poklesle plačtivý. „Celý život jsem ve svých písních vždy posuzoval, jak vzdálená je americká realita od amerického snu.“ Springsteen pokaždé uměl náležitě pojmenovat palčivé problémy své země a promluvit k nim. Proto mezi jeho nejlepší alba patří, vedle uměleckých milníků Born To Run a The Darkness On The Edge Of Town a komerčního vrcholu Born In The U.S.A., také Nebraska, The Ghost Of Tom Joad, The Rising nebo právě novinka Wrecking Ball.

Boss je nespokojen se současným stavem Ameriky a dává to najevo. Na desce jej střídavě doprovázejí přes dvě desítky muzikantů; z jeho stálé sestavy zdaleka ne všichni, na ty však čeká rozsáhlé turné. David Fricke z časopisu Rolling Stone hned v úvodu recenze píše: „Wrecking Ball je nejvíc beznadějné, konfrontační a hudebně nejbouřlivější album, jaké kdy udělal. V těchto písních je naštvaný a obviňující do úmoru, z vážného důvodu. Amerika v nich je spálená země úplně zničená spekulanty, trpící hanebnou erozí skutečných demokratických hodnot a pomoci druhým…“ A Ray Waddell na stránkách Billboardu dodává: „Je to deska, která má srdce.“ Ne všechny kritiky jsou nadšené, což však nemění nic tom, že ve většině rozhodujících zemí album opět zaujalo nejvyšší místo v žebříčcích.

Pokračovat ve čtení „Přítomnost rock’n’rollu se jmenuje Bruce Springsteen“

© Michal Bystrov

Sólovou novinku Bruce Springsteena pohání spravedlivý hněv. Ne náhodou album Wrecking Ball vychází v roce, kdy se ve Spojených státech amerických volí prezident.

Celý článek na lidovky.cz

© Radek Londin

Rockové svědomí i duše Ameriky vydává po třech letech novou desku, potvrzující, že nejvíce inspirace nachází vždy v dobách společenské krize. „Wrecking Ball“ je v dobrém slova smyslu jeho emocionálně i hudebně nejpestřejší nahrávkou za posledních deset let… a také nejvíce ambiciózní.

Celý článek na musicserver.cz

© Radek Londin

Když prorazíte a stanete se hvězdami, čeká vás ohromný tlak a zkouška umělecké integrity. Tenhle bolestný proces perfektně zachycuje výtečný dokument o vzniku dnes už třiatřicet let staré desky. Ačkoli vyústění tehdejšího příběhu Bruce Springsteena známe, nijak mu to neubírá na působivosti, ba naopak.

Přenesme se do období následující rok 1975. Tehdy mu už dávno patřila přezdívka The Boss a veleúspěšnou deskou „Born To Run“ se konečně zbavil označení „novej Dylan“, přesto – nebo spíše právě proto – znamenal pro Bruce Springsteena vznik následujícího alba složitý a hodně bolestivý proces, během něhož napsal několikanásobně více písní, než se nakonec na „Darkness On The Edge Of Town“ dostalo. S těmi dosud oficiálně nevydanými jsme se mohli před rokem seznámit na dvojalbu The Promise, k němuž byl v rozšířené edici přibalen dokument, který nyní máme možnost získat zvlášť. Už předem je třeba říci, že to není délkou ani formou žádný bonusový přílepek, ale plnohodnotné dílo, jež sbíralo úspěchy na filmových festivalech. Nejde totiž o narychlo spíchnutou kolekcí faktů a záběrů, ale spíše o pohled na umělce ve fázi rozhodnutí, že si nebude nic ulehčovat.

Režisér Thom Zimny měl při natáčení přístup ke spoustě archivních záběrů, které v letech 1975 až 78 zachytily Springsteena a jeho E Street Band při koncertech, zkouškách a ve studiu. Ty velice šikovně doplňuje aktuálními rozhovory s Bossem, členy jeho Bandu i lidmi z jeho kreativního okolí. Každý dostane ve filmu dostatek prostoru a rozdílné úhly pohledu dodávají filmu šťávu. Třeba o mučivém soudním procesu s jeho tehdejším manažerem Mikem Appelem uslyšíme z obou stran. Lidské pozadí a vztahy v kapele zde hrají velkou roli a daří se je i s odstupem času vykreslit přesvědčivě. Tenze, vyvěrající z tvůrčího přetlaku, který Bruce částečně krotil, jelikož nechtěl být považován a priori za hitmakera, vyvěrá z většiny archivních momentek. Samozřejmě dojde i na uvolnění a smích, což vysvětluje, proč spolu kapela zůstala v takřka nezměněné podobě až dodnes.

Pokračovat ve čtení „The Making Of Darkness On The Edge Of Town (10/10)“