Archiv rubriky: Články & recenze

© Radek Londin

Rockové svědomí i duše Ameriky vydává po třech letech novou desku, potvrzující, že nejvíce inspirace nachází vždy v dobách společenské krize. “Wrecking Ball” je v dobrém slova smyslu jeho emocionálně i hudebně nejpestřejší nahrávkou za posledních deset let… a také nejvíce ambiciózní.

Celý článek na musicserver.cz

© Radek Londin

Když prorazíte a stanete se hvězdami, čeká vás ohromný tlak a zkouška umělecké integrity. Tenhle bolestný proces perfektně zachycuje výtečný dokument o vzniku dnes už třiatřicet let staré desky. Ačkoli vyústění tehdejšího příběhu Bruce Springsteena známe, nijak mu to neubírá na působivosti, ba naopak.

Přenesme se do období následující rok 1975. Tehdy mu už dávno patřila přezdívka The Boss a veleúspěšnou deskou “Born To Run” se konečně zbavil označení “novej Dylan”, přesto – nebo spíše právě proto – znamenal pro Bruce Springsteena vznik následujícího alba složitý a hodně bolestivý proces, během něhož napsal několikanásobně více písní, než se nakonec na “Darkness On The Edge Of Town” dostalo. S těmi dosud oficiálně nevydanými jsme se mohli před rokem seznámit na dvojalbu The Promise, k němuž byl v rozšířené edici přibalen dokument, který nyní máme možnost získat zvlášť. Už předem je třeba říci, že to není délkou ani formou žádný bonusový přílepek, ale plnohodnotné dílo, jež sbíralo úspěchy na filmových festivalech. Nejde totiž o narychlo spíchnutou kolekcí faktů a záběrů, ale spíše o pohled na umělce ve fázi rozhodnutí, že si nebude nic ulehčovat.

Režisér Thom Zimny měl při natáčení přístup ke spoustě archivních záběrů, které v letech 1975 až 78 zachytily Springsteena a jeho E Street Band při koncertech, zkouškách a ve studiu. Ty velice šikovně doplňuje aktuálními rozhovory s Bossem, členy jeho Bandu i lidmi z jeho kreativního okolí. Každý dostane ve filmu dostatek prostoru a rozdílné úhly pohledu dodávají filmu šťávu. Třeba o mučivém soudním procesu s jeho tehdejším manažerem Mikem Appelem uslyšíme z obou stran. Lidské pozadí a vztahy v kapele zde hrají velkou roli a daří se je i s odstupem času vykreslit přesvědčivě. Tenze, vyvěrající z tvůrčího přetlaku, který Bruce částečně krotil, jelikož nechtěl být považován a priori za hitmakera, vyvěrá z většiny archivních momentek. Samozřejmě dojde i na uvolnění a smích, což vysvětluje, proč spolu kapela zůstala v takřka nezměněné podobě až dodnes.

Pokračovat ve čtení “The Making Of Darkness On The Edge Of Town (10/10)”

© 2011: FullMoonMagazine; Vojtěch Rylich

Bruce Springsteen má jen dva druhy písniček: o lidech, kteří jdou za svým snem, a o těch, kteří za ním nedošli. Akorát že těch druhých je asi tak desetkrát víc než těch prvních. Jde o docela realistický
poměr, ale vůbec to nevysvětluje ten mamutí optimismus, který z Bossovy produkce sálá – naživo zase asi tak desetkrát silněji než z desek. (Pokud jsou desky od začátku do konce čistá depka jako Nebraska, optimismus zrovna tak účinně nahrazuje katarze.)

Ponechme stranou paradox, že lidi ve spodních patrech společnosti, o kterých Bruce většinou zpívá, se na jeho koncerty moc často nedostanou: zaprvé lezou docela do peněz, zadruhé se po lístcích většinou zapráší během několika málo hodin v časech, kdy je daleko spíš než kolbeni od montážní linky skoupí yuppíci z kanclů. Nějak – pokud tedy člověk nežije v České republice, kam Springsteen zatím nikdy nezajel (poznámka autora stránek: Chyba, 12. května 1997 tu byl s The Ghost Of Tom Joad: Solo Acoustic Tour – ale pravda, s E Street Bandem tu nebyl…) – se na ty koncerty našetřit a dostat dá. A to pak člověk za svoje peníze dostane fakt hodně muziky. Boss hraje rád a dlouho; dlouho jako že třeba tři, čtyři hodiny. A že se na podiu nezastaví.

Pokračovat ve čtení “FullMoonMagazine: THE BOSS”

© Jakub Malar

Tři roky po vydařeném živáku “Live In Dublin” přichází The Boss se záznamem z dalšího evropského města. Tentokrát jde o záznam vystoupení, které se uskutečnilo loni v červnu v Londýně. Na ploše tří hodin se celé kapele podařilo odehrát kvalitní show, kterou zachytily i kamery. Fanoušci mohou jásat.

Celá recenze: The Boss volá, Londýn nadšeně odpovídá

P.S. Moje hodnocení: 10/10 … za délku koncertu, 150% nasazení, za to, že den před tím zpíval stejné 3 hodiny v Glastonbury … a za to, že je to THE BOSS (což musel uznat i Barack Obama na předávání Kennedyho cen 🙂 )

Z diskuze:

Billy: Obvykle na recenze nereaguji, ale tady skutečně musím. Co se týká jeho hlasu: ano, na tomto DVD není v nejlepší formě. ALE – je nutné si uvědomit, že den před tímto koncertem odehrál 3 hodinový koncert na Glastobury! Tyto dva koncerty od sebe dělilo sotva 24 hodin. Kdo kdy viděl nějaký jeho koncert, je mu jasné, že s takovým nasazením jeho hlas zůstane ve 100% formě.
Proč hodnotíte 8/10? Jenom kvůli tomu hlasu? Já si myslím, že takové nasazení mnoho interpretů nenabízí v rámci svých koncertů a jak kvalita zvuku, tak obrazu je fantastická. S ohledem na jiné DVD si myslím, že si to zaslouží minimálně 9/10.

rosini: Na to že je Bossovi přes šedesát mu to ještě pořád zpívá slušně, navíc to nasazení :-). Nezbývá než na kolena pokleknout před naše promotéry, aby už konečně někdo uspořádal jeho koncert u nás. Obávám se, že díky svému přeci jen pokročilému věku už moc turné neobjede.

Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena a od příštího rána budete platit vyšší daně

Na začátku 70. let roztancovala Ameriku nová vlna rokenrolu, který byl tak trochu jiný než ten, co přitančil před dekádou a půl odněkud z Memphisu a v té době už dávno ztratil dech a nabral přebytečná kila. Tenhle zněl čerstvě a vítr ho přinesl z New Jersey. Z italo-amerických milostných odrhovaček si vypůjčil akordeon, přihodil klávesy ve stylu Van Morrisona a dechovou sekci, a navíc absorboval snad veškerou energii, pozitivní i negativní, co tenkrát lítala v Garden State ve vzduchu. Byly to songy o smolařích z předměstí a jejich každodenních životech a nešťastných láskách, pronikavě romantické a plné emocí. Kytara drnčela v rytmu tenkrát tak oblíbených osmiválcových motorů, a v pozadí jako by bylo slyšet ozvěnu kolotočářských kalliopé, před jejichž zvukem nebylo tehdy na plážových promenádách v Jersey kam utéct. Téhle muzice, umazané od bláta a oleje, ale se srdcem na dlani, se začalo říkat Jersey Shore Sound. A hudební svět? Ten už nikdy nebyl stejný jako dřív.

Pokračovat ve čtení “Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena…”

Autor: Jiří Matějů
Hodnocení: 10

Boss podobně jako mnozí jiní zjevně dozrál do věku, kdy cítíte, že čas se krátí, za pěknou sukní už se spíš jen ohlédnete, než abyste řešili víc, a přitom pořád cítíte, že energii máte. Tedy na to, co vám vždycky šlo nejlíp, v tomto případě dělat muziku. Není čas na žabomyší války, kdysi monumentální rozpory jsou pryč a vy máte tu kliku, že parta z mládí to cítí obdobně. Dva roky po návratu v plné síle na „Magic“ se hlásí snad ještě famóznější novinkou „Working On A Dream“. Všude se v souvislosti s deskou mluví o instalaci Obamy do funkce loutky, o které ti, co tahají za nitky, rádi šíří fámu o nejmocnějším muži světa. Ano, také jsme zvonili klíči a bylo to inspirující, takže kouzlo euforie klidně popřejme i za velkou louži a tetelme se při pocitu, jak skvělou muziku to v tomto případě přineslo. A jinak dost politiky.

Jestliže se před dvěma lety při vydání „Magic“ skloňovalo legendární „Born In The U.S.A.“, s „Working On A Dream“ vytane na mysli „The River“, dvojalbum z roku 1980, ovšem jen kdyby ho produkoval Phil Spector. Jeho legendárních zvukových stěn se Springsteenova novinka hned několikrát (nejvíc v „This Life“) dotýká, vše je ale naštěstí udrženo a vybalancováno v mezích únosnosti. Bruce jakoby si vybíral démanty a spolu s dělníky z E-Street Bandu je opracoval k naprosté dokonalosti. Tu vybrousil do posledního detailu (klasická vypalovačka „My Lucky Day“), tu schválně ponechal kus surové přírody, která je ceněna stejně (blues nasáklá „Good Eye“). Vstupní dlouhatánskou „Outlaw Pete“ se nebojí ozdobit foukačkou ala „Tenkrát na západě“ a zlatým hřebem hitu „I Was Made For Lovin´ You“ od Kiss, aniž by kohokoli napadlo osočit ho z krádeže. Naopak, všichni a zaslouženě tleskají. Nebo když „Life Itself“ kolorují kytary naprosto podle vzoru Byrds z období zlatého věku psychedelie a hitu „Eight Miles High“. „Queen Of The Supermarket“ by si pro případné další album mohl půjčit Meat Loaf, tedy pokud by se znovu spojil s Jimem Steinmanem. A ze „Surprise, Surprise“ by se mohla stát jedna z nejpříjemnějších vánoček éteru v jinak povětšinou trapných závěrech roku. Hit může (a asi bude) z každé druhé písničky, jako bonus je přihozena „The Wrestler“ ze stejnojmenného filmového hitu.

Grammy 2010, třes se!