Článek vyšel v čísle 4/2012 časopisu Rock & Pop a je publikován se souhlasem redakce.
V minulosti podpořil poslední dva kandidáty demokratů (a přemluvil k tomu i spoluhráče). „Bushovské roky byly tak strašné, že nešlo zůstat stranou. Byla to do nebe volající katastrofa. Vedl jsem kampaň pro Kerryho a Obamu a jsem rád, že jsem to udělal,“ řekl v únoru na tiskové konferenci v Paříži, kde novinářům představil nové, již sedmnácté studiové album. Ale teď má jasno: „Nepíšu písně jen pro jednu stranu ulice,“ potvrdil svou „neutralitu“. Nebude tedy ani podporovat demokrata Obamu, přitom naděje spojené s jeho zvolením před čtyřmi roky se odrážejí v optimistickém vyznění alba Working On A Dream, jež vyšlo v den prezidentovy inaugurace.
Naštvaný komentátor
„Má hudba mi dala vše, nebyl jsem nikdo a neměl nic,“ řekl britskému týdeníku New Musical Express v říjnu 1978. S více než sto dvaceti miliony prodaných alb, stovkami vyprodaných obřích koncertů, desítkami ocenění a nikterak hýřivým, spíš asketickým životním stylem soustředěným na rodinu (má tři děti s partnerkou Patti Scialfovou) patří k nejlépe situovaným hudebníkům, přesto nikdy nezapomněl na skromné poměry, z nichž vyšel. Dobře si pamatuje, když jeho otec ztratil práci, a rodinu – Springsteen má dvě mladší sestry – živila matka. Může si tedy dovolit být naštvaný na situaci, ve které se ocitla jeho země. Vadí mu recese, obyčejní lidé, co přišli o práci i domovy, chamtivosti bankéřů, kteří to způsobili a nic se jim nestalo, a věnoval tomu velkou část nového alba. Jako vždy však nechybí naděje a příslib, že vše lze překonat. On sám to nedělá proto, že by přišel o peníze ve zkrachované bance. Prostě rozumí a soucítí s méně šťastnými.
Springsteenovým textům se dalo věřit vždy.
Ať zpíval o nešťastných láskách, citových problémech a pochybách, dospívání, nehodě na dálnici, následcích vietnamské války nebo nešťastných osudech vyděděnců. Může být patetický, nikdy však není poklesle plačtivý. „Celý život jsem ve svých písních vždy posuzoval, jak vzdálená je americká realita od amerického snu.“ Springsteen pokaždé uměl náležitě pojmenovat palčivé problémy své země a promluvit k nim. Proto mezi jeho nejlepší alba patří, vedle uměleckých milníků Born To Run a The Darkness On The Edge Of Town a komerčního vrcholu Born In The U.S.A., také Nebraska, The Ghost Of Tom Joad, The Rising nebo právě novinka Wrecking Ball.
Boss je nespokojen se současným stavem Ameriky a dává to najevo. Na desce jej střídavě doprovázejí přes dvě desítky muzikantů; z jeho stálé sestavy zdaleka ne všichni, na ty však čeká rozsáhlé turné. David Fricke z časopisu Rolling Stone hned v úvodu recenze píše: „Wrecking Ball je nejvíc beznadějné, konfrontační a hudebně nejbouřlivější album, jaké kdy udělal. V těchto písních je naštvaný a obviňující do úmoru, z vážného důvodu. Amerika v nich je spálená země úplně zničená spekulanty, trpící hanebnou erozí skutečných demokratických hodnot a pomoci druhým…“ A Ray Waddell na stránkách Billboardu dodává: „Je to deska, která má srdce.“ Ne všechny kritiky jsou nadšené, což však nemění nic tom, že ve většině rozhodujících zemí album opět zaujalo nejvyšší místo v žebříčcích.
Pomalu nahoru
Nejstarší ze tří dětí irsko-italského manželství nejvíc ovlivnilo, když uviděl v televizi Elvise v Show Eda Sullivana. „Když mi bylo devět, ne-
dovedl jsem si představit někoho, kdo by nechtěl být Elvis Presley.“ Pak dostal akustickou kytarua koupil si elektrickou, na obě i na bicí se naučil sám. První píseň, co zvládl, byla Twist And Shout v podání The Beatles. Někdy ji dává jako přídavek na konci koncertů. Propadnutí rock‘n‘rollu vedlo k ostrým sporům s otcem (leccos najdete v textech, za všechny jmenujme Adam Raised Cain) i se školou. Maturitu sice udělal, ale na slavnostní ceremoniál jej nepustili kvůli dlouhým vlasům. Vedle Presleyho obdivoval Beatles, Stones, The Who, soulové interprety… Prošel
mnoha kapelami, ta první v pětašedesátém se jmenovala The Castiles.
Koncem 60. let už k věhlasu lokálně uznávaného kytaristy a zpěváka přidal ještě věhlas autorský. Tehdy mu mnozí začali říkat The Boss. I když měl v kapele zdatné spoluhráče, dlouho hrával většinu sól právě on. Na čas kapelu rozpustil a vydržel semestr na Ocean County College. Jediným přínosem bylo, že mu několik textů vyšlo v univerzitním literárním časopise. Hudba zvítězila. Přes rockový bigband Dr. Zoom And The Sonic Boom s mohutnou dechovou sekcí přešel k dočasné sólové kariéře. Manažerská dvojice Mike Appel a Jim Cretecos mu zprostředkovala setkání s Johnem Hammondem, který pro Columbii objevil Boba Dylana. Firma podepisovala smlouvu s tím, že má jeho pokračovatele. Když se začalo nahrávat, svolal Springsteen spoluhráče, s nimiž se znal – většina si s ním někdy zahrála na pódiu Upstage Clubu v přímořském letovisku Asbury Park. První LP bylo, stejně jako mnohé následující, pro četné muzikanty zásobárnou skvělých písní. David Bowie nazpíval autobiografickou Growin’ Up i It’s Hard To Be A Saint In The City, Manfred Mann’s Earth Band začali se Spirit In The Night, jen přidali množné číslo.
Na následujícím LP to zkusili s další Springsteenovou věcí, jeho prvním singlem Blinded By The Light a byli úspěšnější než autor – bylo z to-
ho číslo 1 v USA i Kanadě! Sám Springsteen se na nejvyšší singlovou příčku doma dosud nikdy nedostal, nejblíže byl na druhém místě s Dancing In TheDark. Většina lidí si nejspíš koupí rovnou velkou desku, v albové hitparádě byl první s více než polovinou svých nahrávek. Ve třiasedmdesátém jej CBS poslala s kapelou na první americké turné jako předkapelu slavnějších kolegů u firmy, skupiny Chicago. O úspěchu se však hovořit nedalo, a tak se vrátil do studia připravit druhé LP. V rozsáhlé New York City Serenade září David Sancious. Zejména pomalá 4th Of July, Asbury Park (Sandy) se stala nadlouho nepostradatelnou součástí koncertního repertoáru. Nejslavnější písní Rosalita (Come Out Tonight) o dívce milující zpěváka rockové kapely, jíž rodiče tuto lásku zakazují, rozvášňuje návštěvníky koncertů dodnes. Roky uzavírala základní část koncertů kapely před přídavky.
Novinář John Landau napsal po koncertě TheE Street Bandu v květnu čtyřiasedmdesátého hojně citovanou, jak se ukázalo prorockou větu: „Viděl jsem budoucnost rock’n’rollu, jmenuje se Bruce Springsteen!“ Ta však nepomohla. První smlouva s Columbií, u níž je Springsteen dodnes, byla na tři LP. Kdyby ani to třetí nebylo úspěšné, asi by se s ním firmarozloučila.Albumse rodilo dlouho, tehdy velmi neobvyklou dobu rok a půl. Pod tíhou zodpovědnosti byl Springsteen velmi nervózní, vše natočil v mnoha verzích a ještě nebyl spokojený. Začínalo se znovu a znovu. Nejvíc pozornosti věnoval titulní písni, zůstala v podobě s muzikanty přechodného obsazení. Když vyšla, dočasný bubeník Ernest „Boom“ Carter ani spolehlivý klávesista David Sancious už v kapele nebyli. Springsteen ji s techniky znovu a znovu míchal. Když po urgencích musel odevzdat nahrávky firmě, ještě stále si nebyl jistý. Výsledkem však byl zasloužený a jasný triumf.
Zdržení a triumf
Brzy poté se slibně nastartovaná kariéra zadrhla. Novinář Landau byl pozván, aby se podílel na produkci „existenčního“ alba, zejména písně Born To Run. To se nelíbilo Appelovi. Byl nahrazen právě Landauem i na pozici manažera. Springsteen se obrátil na soud, aby se zbavil nevýhodné manažerské smlouvy a domohl se práva na své vlastní skladby. Mike Appel podal protižalobu, kterou mimo jiné dočasně znemožnil svému bývalému „svěřenci“ vydávat desky. Soudy se vlekly téměř rok, než se vše vyřešilo ve prospěch práva autora rozhodovat o vlastních skladbách. Zatím mohla skupina koncertovat, zkoušet, nahrávat, ale nikoli publikovat. Vzniklo na sedm desítek skladeb, několik z nich si odnesli a proslavili jiní – Fire The Pointer Sisters, Because The Night zase The Patti Smith Group (píseň jim přinesl jejich producent a současně účastník zkoušek Springsteena Jimmy Iovine). Zdržení kvůli zmíněným soudním sporům Springsteena dočasně poškodilo. Mnohé je zachyceno ve výtečném dokumentu ThePromise: The Making Of Darkness On The Edge Of Town, který je součástí kompletu ThePromise:TheDarknessOn TheEdgeOfTownStory o šesti discích. Pětaosmdesátiminutový dokument prošel také kiny a později vyšel samostatně.
Jeho režisérem je Thom Zimny, který už natočil podobný snímek Wings For Wheels: TheMaking Of Born To Run (Grammy pro dlouhé hudební video) o vzniku Born To Run pro jeho jubilejní vydání v roce 2005. Zachycuje vznik skladeb – zkoušení a nahrávání v provizorním studiu na Springsteenově
ranči. Dosud převážně neuvedené barevné a černobílé záběry z let 1976–1978 jsou doplněny původními a nově natočenými rozhovory. Vedle Springsteena, členů kapely, producenta a nového manažera Jona Landaua tu hovoří rovněž ten původní, příčina problémů Mike Appel. Slovo dostávají také lidé „zvenku“ jako Patti Smith.
Několik skladeb bylo znovu natočeno pro následující dvojalbum TheRiver, které jako vůbec první dosáhlo nejvyššího místa v americkém žebříčku. Po turné se dal Springsteen do přípravy nových skladeb. Nahrával si je doma na čtyřstopý kazetový magnetofon. Pak si textově silné písně, v nichž se doprovází na akustickou kytaru, občas přidá elektrickou a foukací harmoniku a sem tam ještě okoření něčím jiným, poslechl a řekl si, že tahle znějí perfektně a vydal je tak, jak byly. Většinou jde o příběhy o střetu se zákonem a jeho důsledcích. V Highway Patrolman nechává policista s výčitkami svědomí uniknout svého bratra za hranici.
Nenápadné album Nebraska to dotáhlo až na čtvrtou příčku amerického žebříčku! Také Born In The U.S.A. vznikalo dlouho, v té době už si to interpret mohl dovolit. Nejslavnější LP provázel houf úspěšných singlů, ale bylo by možné užít i další skladby Downbound Train, No Surrender či Darlington County. Videoklipy nešlo přehlédnout. Osloveny byly všechny generace. Poměrně náročné tempo koncertů pokračovalo s krátkými přestávkami až do roku 1988. Po vyčerpávajícím turné k Tunnel Of Love a šes- titýdenním „nášupu“ Human Rights Now kapelu rozpustil s tím, že chce hrát s jinými muzikanty. Stáhl se do soukromí (Patti Scialfa byla těhotná) a zůstal v něm další tři roky. Pak vyzkoušel jiné spoluhráče i sólové koncertní období a s omluvou po mnoha letech povolal E Street Band, protože si uvědomil, že s ním je ještě lepší.
Očima jiných
V hlasování návštěvníků webu časopisu Rolling Stone Bruce Springsteen v minulém roce vyhrál Nejlepší živé vystoupení (před Rolling Stones
a TheWho)anedávnotakévNejvíceočekávaných koncertech roku 2012, tentokrát před Van Halen a Madonnou. Když čtenáři vybírali jeho „nejlepší“ písně, vzniklo celkem překvapivé, ale zajímavé pořadí. Chybí některé „tutovky“, zato zde najdeme čtyři zástupce Born To Run a tři z Darkness…: 1. ThunderRoad (1975) 2. Born To Run (1975) 3. Jungleland (1975) 4. TheRiver (1980) 5. Rosalita (Come Out Tonight) (1973) 6. Badlands (1978) 7. Backstreets (1975) 8. Atlantic City (1982) 9. Darkness On The Edge Of Town (1978) a 10. Racing In The Street (1978). Springsteen na svých klipech spolupracoval se mnoha renomovanými filmovými režiséry, na oplátku zní mnohé jeho písně ve filmech, pár jich dokonce přímo pro konkrétní tituly bylo napsáno a dvěma se dostalo nejvyšších poct v dané kategorii – Streets Of Philadelphia (Oscar a Zlatý glóbus) a The Wrestler (Zlatý glóbus). Americký satirik a televizní bavič Jon Stewart v roce 2009 pronesl o Springsteenovi bonmot končící slovy: „Věřím tomu, že Bob Dylan a James Brown měli dítě – Bruce Springsteena.“ Samozřejmě to byla nadsázka, když se ale člověk zamyslí nad přínosem obou jmenovaných hudbě, jednalo se o poznámku velice trefnou.
Král rockových koncertů
Boss skoro nikdy neodmítne zahrát a zazpívat si s kýmkoli, kdo jej pozve, ať jsou to amatéři či nejslavnější jména, příkladů jsou stovky (mj. i U2 nebo Arcade Fire). Na úvod 54. Cen Grammy letos v únoru předvedl s kapelou první singl z nového alba We Take Care Of Our Own a nechyběl ani při velkolepém finále večera. Spolu Joem Walshem (The Eagles) a Davem Grohlem (Foo Fighters) se s kytarami přidali k McCartneyho kapele a společně odehráli to, co znáte z konce beatlesovského alba Abbey Road. Ameriku procestoval křížem krážem bezpočtukrát. V Evropě však odehrál pouhých pět koncertů v listopadu 1975. První londýnský zachycuje video z jubilejního vydání Born To Run. „Soundtrack“ na dvou CD Hammersmith
Odeon London ’75 vyšel koncem února 2006. Teprve v dubnu 1981 se vrátil a od té doby tvoří evropská vystoupení pravidelnou a hned po té americké nejvýznamnější část každého světového turné. Každou šňůru předchází důkladná příprava, měsíce zkoušení více než stovky vybraných skladeb. S další změnou a rozšířením sestavy až na šestnáct členů vše proběhlo ještě pečlivěji. Pro generálku letošního turné před obecenstvem byla zvolena oslava desátého výročí rádia Sirius XM v newyorském divadle Apollo, koncertním svatostánku soulu.
Místo ovlivnilo repertoár. Zaznělo například The Way You Do The Thing You Do a Hold On, I’m Comin’ od The Temptations. Vedle novinek nezapomínal ani na ty klasické. Na úvod připomněl obecenstvu zesnulé kamarády, spoluhráče Clemonse a Federiciho: „Dnes večer tu chybí pár lidí, ale když jste tu vy a jsme tu my, jsou tu s námi.“ Ač má výborných vlastních písní na ještě mnohem delší koncerty, občas dá příležitost úpravám (CCR, Chuck Berry, Johnny Cash, dokonce i ZZ Top nebo The Clash a znělkou Human Rights Now bylo Dylanovo Chimes Of Freedom). Všichni stárneme, ale na Springsteena jako by to neplatilo. Jeho koncerty jsou stále strhující. Některé kousky už musel opustit, protože klouby, zničené léty řádění na jevišti, už tolik nevydrží. Není divu, že po některých čtyřhodinových koncertních maratonech byl úplně vyřízený. A tak už tolik neskáče, nesjíždí pódium po kolenou jako fotbalista, co dal gól. Délku drží do tří hodin. Na posledním turné si běhal pro písničková přání, nechal se unášet nad hlavami diváků a zpíval dál. Nevím, zda byl úplně první, ale dnešní módu přehrávání kompletních alb začal nahusto užívat na podzim 2009 v Americe, v závěru dvouleté šňůry tam na každém koncertě předvedl jedno album od počátku do konce. Ta starší, od prvního po Born In The U.S.A., nejčastěji pak Born To Run.
Čím láká ty, co ho již viděli mnohokrát? Působivým, silným a tvárným hlasem, který nepoznamenala léta, výborným ovládáním kytary, nezkrotnou energií a hlavně schopností strhnout obecenstvo během prvních taktů úvodní písně. Jeho koncerty nemají oddechová místa a diváka nepustí po celou dobu dvou a půl až tří hodin. I když z něj lije pot i voda, kterou se polévá, je stále tahounem. Nepotřebuje k tomu výpravné kulisy, bombastickou techniku ani dotáčky pouštěné techniky. Vše zvládá sám s výbornou kapelou kolem sebe. Tak jsem ho poznal na šesti památných koncertech od Berlína přes Budapešť, Prahu a třikrát ve Vídni. Ten zatím poslední v roce 2009 byl snad nejlepší. Jestli jste nikdy nezažili Springsteena s kapelou na vlastní smysly spolu s tisíci dalších diváků, nemáte úplnou představu, jak vypadá dokonalý rockový koncert.