Rubrika: Články & recenze

© ️ Jindřiška Bláhová, RESPEKT

FILM TÝDNE: VĚŘÍME V BRUCE SPRINGSTEENA, I KDYŽ BREČÍ. ŽIVOTOPIS HUDEBNÍKA KLIČKUJE MEZI DEPRESÍ, GENIALITOU A CHLAPSKÝM PŘÁTELSTVÍM

Životopisný film – a zvlášť hudební – může působit jako lehce ohraný žánr. Je vytěžovaný natolik, že možná začnou docházet muzikanti, o nichž by šlo točit. Tvůrci tak musejí hledat jiné způsoby, kudy do známých vod plných klišé vstoupit. Jak ukázal loni James Mangold u Boba Dylana, jde to přes méně známé a omezené výseky kariéry. A touto cestou se vydává i biopic s tajemstvím v titulku – Bruce Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma.

Vychází z dva roky staré stejnojmenné knihy Warrena Zanese, která zachycuje zrod Springsteenova alba Nebraska, jež vyšlo v roce 1982. Natočil ho po úspěchu páté studiové desky The River s hitem Hungry Heart, která spolu s následným turné mladíka z dělnického prostředí New Jersey nasměrovala na dráhu světové hudební celebrity. K překvapení vydavatelství Columbia Records i jeho manažera Jona Landaua však zpěvák nechce natočit další hitovku a bodovat v hitparádách. Místo toho se zavírá do ložnice domu v rodném státě, poslouchá kapelu Suicide, sleduje destruktivní Zapadákov o dvojici mladistvých zločinců a na magnetofon nahrává syrové, akustické, folkové písně zabydlené outsidery a opuštěnými dušemi, které pohltila „zloba v tomhle světě“. Doslovné černobílé flashbacky do jeho dětství ukazují, že se snaží zpracovat šrámy, které na jeho duši zanechal otec alkoholik.

Režisér Scott Cooper se tu snaží vyprávět o géniovi a zároveň se vyhnout podbízivé hagiografii, což se mu z větší části daří. Springsteen tu sice není mytologickou figurou hypnotizující publikum, ovšem klišé spojených s geniálními umělci se film drží, jak se temné album rodí z rozharané duše. Kromě vnitřních dramat dostává hlavní prostor autorská integrita, kdy si jde zpěvák vytrvale za svou vizí. To první je – bez snižování Springsteenových psychických potíží – nakonec vcelku banální a ústí do zjištění, že pomoc je možné najít v terapii. To druhé, přestože plné technických detailů, v sobě naproti tomů skrývá vtahující dynamiku, kdy nabízí i nahrávání hitu Born In The USA.

Nejpozoruhodnější na filmu je, s jakou blízkostí podává přátelství mezi Springsteenem a jeho manažerem, který mu nakonec s nahrávkou oddaně pomáhal, a jak moc dovoluje ukázat křehkost muže, jehož rockerská persona je zosobněním tradiční maskulinity. Springsteen tu působí až melodramaticky zranitelně a je téměř reklamou na potřebu péče o duševní zdraví u demografické skupiny, kterou by to ani nenapadlo: i chlapi pláčou. Herec Jeremy Allen White tuto polohu trefil přesvědčivě a byl nakonec dobrou volbou – ale z lepšího průměru film vysvobodit nedokázal.

© Jiří Sobota, RESPEKT.CZ

Hudební legenda přijíždí do Prahy ve chvíli, kdy svádí s prezidentem zápas o dělnickou Ameriku

Někdy je prostě vhodné citovat v plném znění. Třeba když si šestasedmdesátiletá legenda amerického stadionového rocku uprostřed koncertu sedne na zem a začne vyprávět o své zemi. Jsme v Manchesteru, je květen roku 2025 a Bruce Springsteen, přezdívaný jednoduše Boss, rozjíždí před 25 tisíci lidmi čerstvou šňůru nazvanou podle starého hitu Land of Hope and Dreams, tedy Země naděje a snů. A je jasné, že Amerika v tuto chvíli v jeho očích nevypadá nijak růžově.

„V Americe se teď odehrává hrozně podivný a nebezpečný shit,“ povzdechne si do mikrofonu Springsteen, zatímco klavír na scéně podkresluje jeho slova úvodními akordy z hitu My City of Ruins, Moje město v troskách. „V Americe pronásledují lidi za to, že uplatňují své právo na svobodu slova. Děje se to právě teď. V Americe jsou nejbohatší lidé spokojení sami se sebou, protože nechali nejchudší děti na světě napospas chorobám a smrti. To se děje právě teď. V mé zemi mají někteří lidé sadistickou radost z toho, jaké problémy způsobili loajálním zaměstnancům, opouštějí naše skvělé spojence a stavějí se na stranu diktátorů a proti těm, kdo bojují za svou svobodu…“

OK, celý Bossův projev trvá několik minut – a citovat jej kompletně zde jednoduše nelze. Vypráví třeba o univerzitách, jimž stát zadržuje peníze. Nebo o lidech, které zatýká na ulici a bez řádného procesu je deportuje ze země. Desítky tisíc lidí v publiku každou větu provázejí souhlasnými výkřiky. „Děje se to právě teď,“ dodává zase Springsteen a jako charismatický kazatel stupňuje naléhavost sdělení a s ním i emoce publika.

Je to pozoruhodný okamžik. Spojené státy mají za sebou něco přes stovku dní vlády nového režimu Donalda Trumpa. Země prochází nebývalou proměnou, zasvé bere mnohé z toho, co zbytek světa a vlastně i velká část samotné Ameriky považovaly donedávna za „neotřesitelně americké“. A Boss, jeden z vrcholných pop symbolů Ameriky, muž, který kdysi na obálku své nejslavnější desky Born in the USA nechal sebevědomě vyfotografovat svůj americký rockerský zadek v amerických džínách před americkou vlajkou, říká, že jeho země, ta, o které celý život zpíval, je v troskách. Nebo doslova: „Právě se nachází v rukou zkorumpované, nekompetentní a vlastizrádné vlády.“ A že „pojistky a váhy, jež mají zajistit dělbu moci, selhaly“.

Těžko říct, kolik bylo v aréně v britském Manchesteru skutečných Američanů a kolik tam Bossovi na rtech viselo Britů nebo prostě lidí z celého světa, pro něž je Amerika orientačním bodem – a ta, o které vypráví Springsteen, dvojnásob. A vlastně je to trochu jedno. Podle reakcí davu bylo zjevné, že rozpad snu, o kterém tady stárnoucí rocker vypráví, souží spoustu lidí na srdci univerzálně, bez ohledu na to, jaký pas mají v kapse. Springsteenův boj je i jejich boj. A pokud hudebník nabízí nějaké světlo na konci tunelu, je to i jejich světlo. „Poslední pojistka, když kontrolní mechanismy selhaly, jsou lidé – vy a já. Jsme seskupeni okolo společných hodnot. To je to jediné, co teď stojí mezi demokracií a autoritářstvím,“ říká Boss a lidé vybuchují. Kapela pomalu graduje směrem k pompéznímu finále.
Pokračovat ve čtení „Bruce Springsteen ví, jak porazit Donalda Trumpa“

© Jiří V. Matýsek 2021

Jsou skvělé desky, na které sedá prach, a občas si zaslouží připomenout. A pak jsou takové, na které prach nepadá, ale i tak si připomínku v naší nepravidelně pravidelné rubrice Zaprášenosti zaslouží. Ukázkovým případem budiž „Born In The U.S.A.“ Bruce Springsteena, největší komerční úspěch jeho kariéry.

„Někdy má deska vlastní osobnost a vy s tím nic neuděláte. A přesně to se stalo s ‚Born In The USA‘. Konečně jsem nechal věčného váhání, sebral to nejlepší, co ze mě vypadlo, a udělal z toho své největší album všech dob. ‚Born In The U.S.A.‘ mi změnilo život, dalo mi největší popularitu, donutilo mě usilovněji přemýšlet nad tím, jak své písničky nabízím světu, a na chvíli ze mě udělalo světovou popovou superhvězdu.“

Těmito slovy shrnuje Bruce Springsteen to, co vyvolala jeho studiovka z roku 1984, z komerčního hlediska jeho nejúspěšnější počin. A taky deska, která byla a je nejvíce dezinterpretována. Dodnes, s více než 30 miliony prodaných kopií, zůstává jednou z nejprodávanějších nahrávek rockové historie, urvala první místa ve všech významnějších prodejních žebříčcích a odnesla si Cenu Grammy v kategorii album roku.

Pokračovat ve čtení „Bruce Springsteen ukázal na hitovém albu „Born In The U.S.A.“ odvrácenou stranu amerického snu“

© Josef Vlček 2022

Říká se tomu blue‑eyed soul a je to zpěvácky snad nejefektnější žánr posledních padesáti let. Americký rockový písničkář ho teď předvádí na novém albu Only the Strong Survive. Natočil na něj letité rhythm and bluesové a soulové písně někdy už skoro zapomenutých autorů.

Bruce Springsteen měl odjakživa pověst pracovitého umělce. Zatímco současné popové a rockové superhvězdy vydávají nové desky po čtyřech i více letech, třiasedmdesátiletý americký rockový zpěvák nyní přišel s novou deskou Only The Strong Survive jen dva roky po předchozí Letter To You. Situaci si ovšem zjednodušil tím, že natočil patnáct přejatých rhythm-and-bluesových a soulových skladeb z padesátých až sedmdesátých let minulého století.

Muž, který byl v sedmdesátých letech označován za nového Boba Dylana, se svou deskou připojil k dlouhodobému trendu umělců jeho generace. Když muzikant překročí určitý věk, zpomalí tempo skládání nových písní, o které je stejně mnohem menší zájem než o ty staré. A často, aby zůstal v kontaktu se svým publikem, se pustí do některého ze dvou specifických druhů projektů. Prvním jsou vánoční alba. Stačí, když napíše jednu původní skladbu a zbytek desky doplní cover verzemi klasiky – od vánočních koled po hity ze třicátých let.

To je případ například poslední desky Annie Lennox nebo právě vydaného alba Alicie Keys. Písničkář John Denver vydal dokonce tři takové desky. A Bob Dylan, ač žid, se v roce 2009 pustil do alba Christmas In The Heart. Dylan je přítomen i na druhé cestě, té s cover verzemi. Řada zpěváků natočí kolem sedmdesátky kolekci svých nejoblíbenějších skladeb z mládí. Nejčastěji to jsou swingové standardy. Dylan je roku 2017 vydal na albu Triplicate, Paul McCartney v roce 2012 na desce Kisses on the Bottom, a Rod Stewart z nich udělal dokonce pětidílnou sérii v letech 2002 až 2010. Našli bychom ale také řadu dalších podobných pokusů, většinou sestavených z oblíbených písní ze šedesátých let. Mezi ně patří i Springsteenova nová deska.

Only The Strong Survive má specifické stylové zaměření. Springsteen si vybral své oblíbené letité písně z oblasti rhythm-and-blues a soulu. Je to hodně podobný přístup, jaký už před ním vyzkoušel Phil Collins v roce 2010 na svém posledním albu Going Back.n

Rozdíl je v tom, že Collins se specializoval jen na nahrávky původně vydané u legendární gramofirmy Tamla Motown, zatímco Springsteen ve svém výběru cestuje po celém spektru černé hudby od padesátých do sedmdesátých let a od soulu z Memphisu až po Chicago. Vybral si nahrávky, které v mnoha případech interpretovali fanoušky respektovaní, ale ani na masovém americkém trhu nepříliš známí zpěváci jako Jerry Butler, Doobie Grey, William Bell nebo Jimmy Ruffin. Jejich málo známé skladby Springsteen prokládá klasickými – a mnohem známějšími – soulovými hity jako What´s Going On od Marvina Gaye, 7 Rooms of Gloom od Four Tops nebo Nightshift od Commodores.

Co je na soulových, zhruba šedesát let starých skladbách tak přitažlivého? Soul je jižanskou fúzí elektrifikovaného černého blues s gospelem, do něhož navíc časem pronikaly prvky country. Písně jsou stručné, takže v nich vynikne chytlavá melodie. Zvláště pomalá tempa dávají prostor k emocionálnímu dramatickému vyjádření. A když se vynikající bílí zpěváci staré generace jako Springsteen, ale také Joe Cocker nebo Rod Stewart dokážou srdcem položit do kombinace chytlavé melodie a emoce, vzniká specifický blue‑eyed soul, zpěvácky nejefektnější žánr posledních padesáti let.

Springsteen se ujal soulových skladeb s velkým citem. Odjakživa miloval cover verze a na každém svém koncertu hrál nejméně jednu, takže věděl, která se do jeho nové kolekce nejlépe hodí. Soustředil se hlavně na interpretaci. Na většině skladeb se dokonce ani nedoprovází na kytaru. Základy písní nahrál jen s pomocí multiinstrumentalisty Rona Aniella a následně doplnil sboristkami, které nutně do tohoto žánru patří, a dechovou sekcí. Dnešní technické možnosti dovolují rovněž s takovým úsporným obsazením dosáhnout mnohem bohatšího zvuku, než mohli použít producenti v šedesátkách i za pomoci velkých orchestrů.

Only the Strong Survive není první Springsteenova deska složená z cover verzí. V roce 2006 natočil spolu se svým E‑Street Bandem album We Shall Overcome: The Seeger Sessions, na němž se pokusil interpretovat písně folkového barda Peta Seegera. A jak se objevuje v různých komentářích, Only the Strong Survive je prvním titulem v sérii podobných nahrávek, v nichž se Springsteen pokusí dostat ke kořenům toho, čemu se říká moderní populární hudba. Pokud to budou stejně příjemně poslouchatelné snímky jako na nové desce, je na co se těšit.

Celý článek na HN.cz

© Jiří V. Matýsek

Co mají společného Bob Dylan, Rod Stewart či Phil Collins? Všichni tři se v určité fázi své kariéry rozhodli vydat nostalgickou desku se skladbami, na nichž vyrostli. Jejich řady nyní rozšiřuje Bruce Springsteen a jeho „Only The Strong Survive“ s covery soulových hitů.

Bruce Springsteen je krásnou ukázkou anglického pojmu singer-songwriter, tedy muzikanta pracujícího v duchu „sám si skládám, sám si hraju“. Česká verze téhož, tedy písničkář, na hudebníka s přezdívkou Boss úplně nesedí, byť některé rysy v jeho rockové tvorbě vyprodávající stadiony najdeme.

Každopádně, většina jeho kariéry se opírá o vlastní tvorbu a jen málokdy o skladby někoho jiného. Naposledy na folkové desce „We Shall Overcome: The Seeger Sessions“ a navazujícím živáku „Live in Dublin“. Po úspěšném návratu s E Street Bandem na „Letter To You“ je tu tedy „Only The Strong Survive“ (na CD i vinylu ji pořídíte v našem shopu), deska, na níž je Springsteen po dlouhé době jenom za zpěváka.

Rodák z New Jersey se vydal podobnou cestou jako Phil Collins na „Goin’ Back“ a sbírku poskládal ze soulových a r’n’b coverů ze šedesátých sedmdesátých let. Na rockera Springsteenova typu je to možná trošku překvapivá volba. The Boss však s hudbou The Temptations, Four Tops, Jimmyho Ruffina či Jerryho Butlera vyrůstal a má ji zarytou hluboko pod kůží. Ostatně je to i slyšet na jeho vlastních albech, soulové ozvěny jsou neoddělitelnou součástí zvuku E Street Bandu.

Ten tentokrát zůstal stranou – až tedy právě na dechovou sekci kapely a vokalistku Soozie Tyller. Na to, jak rozmáchlý zvuk „Only The Strong Survive“ má – znějí tu mocné dechy, back vokály, smyčce -, vznikla nahrávka prakticky jen ve dvou lidech. O většinu nástrojů od bicích přes klávesy až po kytary se postaral producent Ron Aniello (se Springsteenem pravidelně pracuje od desky „Wrecking Ball“, v poslední době vynechal právě zatím poslední „Letter To You“). Také díky tomu si nahrávka i přes skutečně mocný sound zachovává rovněž velký díl intimity.

Alb postavených na coverech je nespočet a vždycky je zásadní otázkou, jak interpret dané songy uchopí (obzvláště sahá-li mezi klasické kusy – což třeba takové „The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore“ nebo „Someday We’ll Be Together“ rozhodně jsou). Jak se do známých skladeb otiskne jeho vlastní osobnost. The Boss na aktuálním počinu trochu vybočuje ze své obvyklé škatulky a proměňuje se, s jistou dávkou ironického odstupu, v procítěného soulmana.

Patnáctku písní si pozměňuje podle sebe, přidává k nim springsteenovské šibalské mrknutí (nikoliv však neuctivé, k hudbě svých vzorů přistupuje s pokorou a se vší vážností), charisma a pouští jim do žil rockovou energii. Nesnaží se původní verze kopírovat, jeho vklad coby zpěváka je značný. Už přece jen trochu stárnoucí kusy tu dostávají nový život, ale zároveň se předělávky originálům nikterak nezpronevěřují.

„Only The Strong Survive“ je oním typickým dílem pro radost – a z lásky ke stylu. V muzikantově diskografii vždycky bude stát trochu stranou, ve stínu těch správných (rozuměj autorských) nahrávek. To ale výsledku na kvalitě nikterak neubírá. Deska je nostalgickou poctou, vzpomínkou na mládí, ale nikoliv pouze bezduchým kýčem, natočeným z potřeby „něco vydat“. Bruce Springsteen je stále při síle a to, že na letošním albu autorsky zvolnil (přesněji zastavil) neznamená, že by dal nohu z plynu pěvecky. Tady je tenhle čerstvý třiasedmdesátník v plné síle.

Celá recenze na musicserver.cz

Na ranč, kde žije s koňmi a psy, pozval americký kytarista i zpěvák Bruce Springsteen po letech svou nejslavnější kapelu. Udělali vše pro to, aby novou deskou a doprovodným filmem vynahradili posluchačům, že se s nimi nemohou setkat na koncertech.

Je to skoro jako na stadionu s desítkami tisíc lidí. Bruce Springsteen začíná zpívat sám, jen s kytarou. Po jednom se k němu přidávají další hudebníci, načež udeří bicí a kapela naplno spustí mohutný, plnokrevný zvuk. Exploze. Hlučné kytary, piano, basa a bicí. Hammondovy varhany, dechová sekce s prominentním saxofonistou, sborové vokály. A všechno to graduje.

Koho by neporazila síla muziky, může ve Springsteenově tváři sledovat ten fyzický zápřah, napnuté obličejové svaly, jak namáhá hlas, zaťaté zuby, propocenou košili dosvědčující, kolik energie ze sebe ždímá.

Kdo Springsteena s jeho kapelou E Street Band zažil před osmi roky v pražském Edenu, vzpomene si, jak je povzbuzující tomu přihlížet. A kdo před pár lety četl jeho autobiografii, ví, jak to funguje: „Dáme do toho každý večer úplně všechno a vám na oplátku dojde, kolik skvělého toho máte v sobě.“

Teď však ani E Street Band nekoncertuje: už jen základní desetičlenná sestava, na koncertech rozšířená o další hráče, by ve většině zemí překročila protiepidemický limit počtu lidí, kteří se smějí sejít. A tak má i Bruce Springsteen „home office“. Kapelu svolal na svůj ranč a odtamtud ten zážitek k posluchačům dostali. Před pár týdny vydaná studiová deska Letter To You nejenže začíná jako koncert: má tolik energie, že ho skoro vynahradí. A nejspíš právě pro co nejbližší zážitek ji doprovází záběry z natáčení, které si lze pustit jako film ve videotéce Apple TV+.

Celý článek na Aktuálně.cz

© Daniel Konrád, iHNed.cz

První, kdo mu zastavil, byl otec od rodiny. Na předním sedadle těhotná manželka. Klábosili, shodli se, že děti jsou požehnání. Jako druhý ho nabral řidič kamionu. „Naskoč si, pojedu po dálnici,“ pravil muž, který se na svět dívá přes fotku hezké holky nalepenou na palubní desce. Třetí byl nadšenec do aut. Svezl ho, hlavně aby ukázal, co ta kára dovede.

Že to zní jako film? Přitom jde o tři kratičké sloky písně, kterou Bruce Springsteen umístil na své právě vydané album, nazvané Western Stars. Po sedmileté pauze přišel americký zpěvák a kytarista se studiovou deskou výhradně nových skladeb. Hudebně nečekanou, ale především silnou po textové stránce.

Nejde jen o to, že devětašedesátiletý Springsteen se hned v prvních tematicky propojených písních pořád dovede vžít do pocestných, kteří stopují u dálnice, fascinováni krajinou, zdoláváním dálek a neusazeným životem. Kdo četl Springsteenovu tři roky starou autobiografii Born To Run, možná si vzpomene, jak také zpěvák v 60. letech minulého století stopoval. Jak se nechával svézt „každým dacanem, buranem, spořádaným občanem i výtržníkem“, na které narazil v rodném New Jersey. A jak mu to dnes prý chybí.

Celý život v jedné skladbě

Zážitky mohou přispět k porozumění situaci, ale nepodmiňují vznik dobré písně. Druhá Springsteenova klíčová věta z nedávna přece zní: „Jsem podvodník. Nikdy jsem nepracoval rukama, a přitom celý život nezpívám o ničem jiném.“

A přesto Springsteenovo nové album znovu mluví silou písní o tvrdě pracujících obyčejných lidech. Jejich strasti zpěvák naznačí pár detaily, jen minimem informací, aby zaujal posluchače, kterému zapne představivost, a načrtnutý obrázek už si doplní. To vždy byla Springsteenova silná stránka: v jedné skladbě odvypráví celý život. Ten nejtypičtější možný americký život.

Svobodný duch, sliby, sny, nekonečná krajina, ve které se lidé ztrácí, aby se v nějakém zapadákově znovu našli a dali si život do pořádku tvrdou dřinou − to, o čem Springsteen na nové desce zpívá, není nic menšího než tolikrát vzývaný, pohřbívaný a zase oživovaný americký sen. Včetně jeho odvrácené stránky, všech, kdo po něm sahali a neuspěli, skončili závislí na alkoholu nebo drogách, nebo prostě jen sami. Springsteen myslí na každého.

Na desce je třeba skladba Chasin‘ Wild Horses. Vypráví ji muž temperamentní povahy. Odešel z domova, opustil přátele, všude se pohádal. Teď pracuje na severozápadě, někde ve státě Montana. „Vyrážím ven, než se rozední / Vracím se po setmění,“ zpívá, jak pracuje, až je tak přepracovaný, že mu to nemyslí.

Zřejmě doslova nahání koně. Což ale funguje i jako metafora pro obecně vysilující, nebezpečné zaměstnání, které člověka naplňuje, které nedělá proto, aby ho měl za sebou a pak se věnoval jiným záležitostem. Kdepak, tohle je ten typ práce, který se stává smyslem života. „Pořádná dřina vám pročistí tělo i ducha,“ zní jinde na desce jakési springsteenovské motto.

Podobně jsou na tom vypravěči dalších písní, kterých album obsahuje třináct. Většinou stárnoucí, samotářští muži, které něco vyhnalo nebo před něčím utekli. Často se trápí ztracenými city. Stojí spíš na kraji společnosti, tiše, všemi přehlíženi. Hledí si svého, jsou hrdí, že mají zaměstnání, že si vydělali na auto nebo dům.

Celý článek (paywall): Kdo docení obyčejné, tvrdě pracující Američany? Přece Bruce Springsteen