Devatenácté studiové album Bruce Springsteena přichází po několikaletém bilančním období. A jde nečekaně o sólovou odbočku.
Posledních několik let zpěvák vyplnil nejrůznějšími kompilacemi, speciálními edicemi, intimním vystupováním na Broadwayi a skvělou autobiografií Born to Run. O to víc překvapuje, že nyní natočil jedno z nejoriginálnějších alb své kariéry.
V roce 1975 Springsteen definitivně prorazil díky svému třetímu studiovému albu Born to Run. Tehdy skončila stylizace do newjerseyského Boba Dylana a zpěvák začal naplno využívat potenciálu doprovodného E-Street Bandu. Přesto nakonec nahrál i čistě folková alba. Nejprve syrovou Nebrasku (1982) a poté Steinbeckem a sociálně-politickými problémy americko-mexického pohraničí inspirované The Ghost of Tom Joad (1995) – v rámci turné k tomuto albu mimochodem poprvé vystoupil i v Praze. Western Stars však nepatří ani do jedné z těchto linií. Téměř sedmdesátiletý interpret se rozhodl pro snad největší hudební experiment své kariéry a natočil si první „popové“ album.
Přímou inspirací se přitom stala populární hudba jižní Kalifornie z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Jedná se ale o mnohem víc než jen reminiscenci dobového zvuku a zapojení nástrojů, které byste u Springsteena nečekali – při přehlídce a náslechu všech těch francouzských rohů, smyčců, a dokonce i fagotu se až vkrádá otázka, proč některý videoklip k albu nenatočil Wes Anderson.
Odpovědí je hned první singl. Hello Sunshine disponuje podmanivým videem, během něhož divák sleduje jízdu podivně snovou krajinou někde na pomezí soumraku a rozbřesku, zbavenou všeho realistického. Rozostřené záběry připomínají místy filmové kulisy, z nichž vystupují detaily amerického korábu silnic, a text plný melancholie a smutku vyjadřuje touhu dojet do míst, která dost možná nikdy neexistovala, ale měla by. Není to útěšná, pozitivně laděná píseň plná hravosti, ale naopak smutku a životní únavy.
Kalifornie jaká by mohla být
Springsteen ve Western Stars míří do Kalifornie nenaplněných nebo promarněných příběhů, jak ji formovala popkultura a moderní mýty o zemi zaslíbené. Tomu ostatně odpovídá i provedení bookletu (v tomto případě stále platí, že fyzický nosič, ideálně na vinylu, je součástí zážitku) plného stylizovaných fotek, které by klidně mohl využít Cormac McCarthy pro paperbackové vydání své Hraniční trilogie – jsou to obrazy, texty a hudba obtěžkané významy, v nichž se ale nezapomíná na konkrétní lidské příběhy podané jednoduchou formou na hraně klišé…
Americká rocková hvězda Bruce Springsteen někdy zahajuje koncerty jednoduše tak, že vyleze na pódium, vytáhne z kapsy foukací harmoniku, usměje se a spustí úvodní takty letitého hitu Thunder Road. Odehrává se někde v americkém zapadákově a chlápek na prahu středního věku v ní vábí do auta slečnu, které už taky není dvacet. Publikum song zná a obvykle jako na povel exploduje nadšením. „Tenké dveře prásknou, šaty se zavlní, rádio hraje, Mary vypadá jako zjevení, když tanečním krokem přechází po zápraží. Roy Orbison zpívá osamělým, a to jsem já a chci jenom tebe, neposílej mě zase domů, nesnesu být sám se sebou,“ hřmí od první vteřiny z hrdel desítek tisíc lidí, jako by tahle skladba byla nějaký náboženský chorál.
Do jisté míry to tak vlastně i je, píseň je totiž o nich. Springsteen je bývalý dělnický sígr. Když Thunder Road před čtyřmi desetiletími psal, byl starý jako její hrdinové a podobně jako oni neměl ani vindru. Přespával na pláži, po večerech hrával v barech utopených mezi sklady a továrnami New Jersey. Písničky byly vlastně příběhy, které viděl okolo sebe: o utahaných chlapech z továren, co živí rodinu a mají všeho plné zuby, o továrnách, co je vzdálení majitelé museli nebo chtěli zavřít, o holkách, jež čekaly od života víc, v sedmnácti ale přišly do jiného stavu. O lidech, jejichž život stál za starou belu, ať už si svoje problémy zavinili sami nebo je rozhodnutím managementu vykopli na dlažbu z železáren. Prostě o lidech, kteří – což je jedním z velkých paradoxů dnešních dní – na rozdíl od samotného Springsteena budou příští týden hlasovat pro Donalda Trumpa.
Zachránit musíš sám sebe. (Bruce Springsteen na své letošní šňůře) • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press
Do jisté míry to tak vlastně i je, píseň je totiž o nich. Springsteen je bývalý dělnický sígr. Když Thunder Road před čtyřmi desetiletími psal, byl starý jako její hrdinové a podobně jako oni neměl ani vindru. Přespával na pláži, po večerech hrával v barech utopených mezi sklady a továrnami New Jersey. Písničky byly vlastně příběhy, které viděl okolo sebe: o utahaných chlapech z továren, co živí rodinu a mají všeho plné zuby, o továrnách, co je vzdálení majitelé museli nebo chtěli zavřít, o holkách, jež čekaly od života víc, v sedmnácti ale přišly do jiného stavu. O lidech, jejichž život stál za starou belu, ať už si svoje problémy zavinili sami nebo je rozhodnutím managementu vykopli na dlažbu z železáren. Prostě o lidech, kteří – což je jedním z velkých paradoxů dnešních dní – na rozdíl od samotného Springsteena budou příští týden hlasovat pro Donalda Trumpa.
Kompletní sestava novinářů a analytiků píšících o Americe si pořád láme hlavu, jak pochopit a vysvětlit fenomén Donalda Trumpa. Ptali se i Bruce Springsteena, dělnického barda, který byl desítky let hlasem právě těch sociálních skupin, jež dnes tvoří Trumpovu oporu. Boss už dříve v rozhovoru pro časopis The Rolling Stone nazval Trumpa pitomcem, ale na tiskovce v Londýně pochopení dnešní americké reality nikomu neulehčil. “To, co se teď u nás děje, je strašný. Ten chlap podkopává celou demokratickou tradici. A vůbec nikdo tomu nerozumí,” nabídl pohled znalce.
Boss vydal nedávno dlouho očekávané memoáry, proto taky ona tiskovka. Born to Run je docela překvapivá kniha, zvlášť pro ty, kteří si tuhle americkou klasiku spojují především s érou okolo alba Born in the U.S.A. a (nepříliš dlouhým) obdobím, kdy se Springsteen pohyboval na hodně tenkém ledě globální megahvězdy.
Nový časopis o muzice, který dělá redakce autorů, kteří zakládali Rock & Pop před 25 lety.
Po zdárně završeném turné k albu High Hopes, které podnikl v první půlce minulého roku, by si pětašedesátník Bruce Springsteen mohl dát nohy na stůl a odpočívat. To ale zjevně není jeho styl. A tak se rozhodl, že si vyzkouší herectví (objevil se v televizním seriálu Lillyhammer, v němž hraje jeho dlouholetý kumpán Steve Van Zandt), scenáristiku (vymyslel krátký film k písni Hunter Of Invisible Game), psaní knížek pro děti (vydal obrázkovou publikaci na motivy písničky Outlaw Pete) a nakonec i práci archiváře. V listopadu 2014 oznámil, že na svých webových stránkách poskytne ke stažení některé z památných koncertů E Street Bandu. Za přívětivou cenu – kolem deseti dolarů za jednu show – nabídl fanouškům prvních šest vystoupení.
Pojďme si je přiblížit v souvislostech, a to s pomocí nového životopisu Bruce Springsteen – Není to jen rock’n’roll, který napsal Marc Dolan. Kniha v českém překladu autora článku vyjde už brzy v pražském nakladatelství Galén a Rock & All vám z ní přináší exkluzivní úryvky.
APOLLO THEATER 03/09/12
ZÁKLADNÍ ÚDAJE: Natočeno 9. března 2012 v legendárním divadle Apollo v newyorském Harlemu. Šlo o rozehřívací kolo před vypuknutím světového turné k albu Wrecking Ball. Tím, že Bruce tento záznam publikoval, vlastně poprvé uveřejnil kompletní koncert bez svého hlavního spoluhráče, saxofonisty Clarence Clemonse, jenž zemřel na následky mrtvice v červnu 2011.
NEJLEPŠÍ MOMENTY: We Take Care Of Our Own, Wrecking Ball, Death To My Hometown, Th e Way You Do Th e Th ings You Do (z repertoáru Temptations), We Are Alive, Land Of Hope And Dreams / People Get Ready (z repertoáru Impressions), Hold On, I’m Comin’ (z repertoáru dua Sam & Dave)
MARC DOLAN O PÍSNI WRECKING BALL
V květnu 2009 Bruce Springsteen oznámil, že na podzim bude The E Street Band třikrát k vidění na hřišti týmu Giants v Meadowlands, těsně předtím, než se stadion začne bourat. „Než přivlečou demoliční kouli,“ řekl doslova, „zdemolujeme jim to tam my.“
Nikdo netušil, proč volí taková slova, dokud nepřišel čas prvního z těchto pěti rozlučkových koncertů. 30. září Bruce přistoupil k mikrofonu, pozdravil zástupy shromážděné na ploše stadionu, a pak k překvapení všech ohlásil: „Tohle jsem napsal speciálně pro dnešní večer.“ Nová skladba nesla název Wrecking Ball (Demoliční koule) a odkazovala přímo k plánovanému bourání. Bruce se s vervou opřel do kytary a s širokým úsměvem na tváři chrlil narážky, na které publikum bouřlivě reagovalo: „jerseyský močály“, „bláto a pivo“, Giants a pověstní obří moskyti..
Ale jak píseň pokračovala (jedna z mála premiér, kdy se diváci mohli okamžitě přidat, protože text se promítal na světelnou plochu na zadní stěně pódia), začalo být jasné, že tu nejde jen o fotbalový stadion. Klíč se skrývá hned v prvním verši: „Vyrostl jsem v ocelovým městě, tady v jerseyskejch močálech, celý to mám v mlze.“ („Some misty years ago.“) Nebýt promítacího zařízení, dala by se ta věta snadno přeslechnout.
Můžeme si představit, že spousta přítomných místo „misty“ slyšela „sixty“, což není nic divného vzhledem k tomu, že Bruce překročil šedesátku zrovna před týdnem. Málokdo si asi také správně vyložil verš z druhé sloky: „Dneska večer jsou tu všichni mrtví s námi.“ Tato pasáž se téměř určitě nevztahuje k fotbalu, zato dává dokonalý smysl, pokud ji vztáhneme k nedávným změnám ve složení E Street Bandu.
Pokud turné v letech 1999 a 2000 při zpětném pohledu neodvratně spělo k vyústění v podobě kontroverzní písně American Skin (41 Shots), potom relativně krátká šňůra k cédéčku Working On A Dream, a možná už druhá polovina turné k albu Magic, potřebovaly svou „Demoliční kouli“. Výtečná, ba dokonce radostná skladba Wrecking Ball proměnila poslední show na stadionu Giants v tradiční irskou veselici. Curt Ramm hrál v instrumentálních refrénech na trubku v neworleanském stylu, jako archanděl Gabriel, který se nemůže dočkat, až nadejde soudný den. Když Bruce poprvé zazpíval „sem s tou demoliční koulí“, znělo to jako bujarý přípitek těsně před koncem světa. Postupně se k němu přidaly hlasy téměř všech zúčastněných, takže iluze velkého bourání byla dokonalá.
„Ano, my víme,“ zazněl Springsteenův prorocký zpěv v přechodu písně. „Nic z toho, co tu je, tady zejtra nebude.“ To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit o nemožné… S třetí slokou se smysl metafory stává jasnější: „Až všechna ta ocel a historky zreziví a naše mládí a krása obrátí se v prach, až bude jasný, jak to s náma dopadne, až vyprší náš čas a ze všech těch malejch vítězství a sláviček nadělaj parkoviště, až vítr rozfouká naše naděje a touhy, přijdou těžký časy.“ Bruce pokračoval, jako by nikdy neměl skončit, zatímco bubeník Max Weinberg stále přitvrzoval a po prvních dvou repeticích zdvojil rytmus. Smrt v čele demoliční čety klepe na dveře… „Přijdou těžký časy, už tu byly a zase se vrátí,“ zvolil Bruce spíše než politický tón historický pohled, jímž se vyznačovaly jeho rané pokusy. „Tak sem s tou demoliční koulí!“ zopakoval hrdě padesátitisícovému davu, zatímco The E Street Band za ním vřel a bouřil. „Prašť do toho nejlíp jak umíš, ukaž mi, co v tobě je!“
Pracoval jsem na album složeném z našich nejlepších nevydaných písniček za posledních 10 let a Tom Morello (který zaskakoval za Steva při australské části turné) navrhl, že bychom měli zařadit „High Hopes“ mezi písničky, které hrajeme při koncertech. Skladbu od Tima Scotta McConnella z kapely Havalinas z Los Angeles jsem nahrál už v devadesátých letech. Upravovali jsme ji na australských zvukových zkouškách a Tom pak kytarovým sólem málem zbořil stadion. Pracovali jsme na ní dál asi v polovině tour v Studios 301 v Sydney, společně se „Just Like Fire Would“, což je písnička od jedné z mých oblíbených australských punkových kapel „The Saints“. Tom a jeho kytara se stali mojí múzou a posunuli náš projekt nových sfér. Díky za inspiraci, Tome.
Některé skladby, jako například “American Skin” nebo “Ghost Of Tom Joad” budete pravděpodobně znát v koncertních verzích. Cítil jsem, že jsou to jedny z mých nejlepších písniček a zaslouží si pořádné nahrání ve studiu. “The Wall” je písnička, kterou jsem párkrát hrál na koncertech a je velmi blízká mému srdci. Nápad a název vymyslel Joe Grushecky a pak se ten song znovu objevil poté, co jsme s Patti navštívili památník veteránů z války ve Vietnamu ve Washingtonu. Je inspirována vzpomínkami Waltera Cichona. Walter byl jeden z prvních rockerů v Jersey a společně se svým bratrem Rayem (jedním z mých raných kytarových mentorů) vedl kapelu „Motifs“. The Motifs byla skupina, která vyčnívala nad všemi ostatními místními kapelami. Syroví sexy rebelové, hrdinové, kterými jste prostě chtěli být. Pohodoví frajeři, kteří mě inspirovali, stejně jako mnoho dalších mladých muzikantů v 60. letech v New Jersey.
Ačkoliv je moje postava v písni “The Wall” mariňák, Walter by ve skutečnosti příslušník armády. Byl prvním člověkem, kterého jsem považoval za opravdovou rockovou hvězdu. Walter se stal nezvěstným v boji ve Vietnamu v březnu 1968. Dodnes si občas vybavím způsob, jak stál, jak se oblékal, hrál na tamburínu, jeho bezprostřednost a svobodomyslnost. Svým postojem říkal: „můžete všechno popřít, vše co máte, co jste se naučili, čeho jste se naučili bát nebo milovat – a stále budete mít pravdu.“ Jeho smrt byla pro nás všechny obrovskou ztrátou, pro jeho rodinu i místní hudební scénu.
Tohle je muzika, kterou jsem chtěl vždycky vydat. Od gangsterů v “Harry’s Place“, lidí nepřipravených bydlet s někým jiným ve „Frankie Fell In Love” (náznaky vzpomínek na Steva a mě, jak spolu válčíme v bytě v Asbury parku), cestovatele pustinou v “Hunter Of Invisible Game“ až po vojáka a jeho kamaráda v “The Wall“ jsou to skladby, kterým jsem chtěl dát „domov“ a prostor, aby mohly být vyslechnuty.
Příběh muže, který byl před čtyřiceti lety pasován na proroka rokenrolu
Letos v září, v den, kdy se znamení Panny láme do znamení Vah, bude newjerseyskému rodákovi třiašedesát a za rok si může zazpívat tu mccartneyovskou féerii When I’m Sixty Four. „Budou mě lidi pořád žrát?” může se Bruce Springsteen v té písni ptát a zapět svým rockovým, rytmicky dokonalým chraplákem, do kterého se kdysi nutil. Odpoví si sám a zástupy příznivců po celém světě – a 11. července i v Praze – jej unisono podpoří: Budeme, šéfe!
Před nadcházejícím tuzemským koncertem bude dobré připomenout důležité „milníky života” (na toto spojení má copyright Vasil Biľak) toho věčného jinocha, osvíceného i tvrdě pracujícího umělce, přirozeného kápa i kámoše na první dobrou, ačkoli půjde o známá životopisná fakta. Tedy alespoň Američané je umějí, jako když bičem mrská, leč na rozdíl třeba od českých protektorátních studentů (Adolf Hitler geboren… atd.) i uvědomělých budovatelů (Lénin rádilsja… atd.) jim to nikdo nenařizoval.
CHLEBA NA STOLE
Bruce Frederick Joseph Springsteen „was born” v Long Branchi ve státě New Jersey třiadvacátého září devětačtyřicátého, tedy v roce, kdy ve Spojených státech vrcholil tzv. baby boom: Američané plozením dětí vyjadřovali radost z konce války i jistotu v příští časy. V jeho žilách se mísila irská a nizozemská krev po tatínkovi, jen občas zaměstnaném řidiči autobusu (Springsteen v chrochtavé nizozemštině znamená výzvu „přeskoč kámen”), a italská po mamince, sekretářce. Jen velmi prostřední, spíš nedostatečné ekonomické podmínky v rodině se školákovi z Freehold Borough zaryly pod kůži i do srdce v souladu s poměrně přísnou katolickou výchovou (ostatně křesťanský étos se v jeho tvorbě projevuje dodnes). Soucítění se sociálně slabými se stalo ústředním tématem mnoha Springsteenových alb, včetně toho posledního s názvem Wrecking Ball.
Katolík je katolíkem do smrti,” poznamenal na okraj zmíněné desky. Budiž. Snad právě to vysvětluje, že zatímco vzdornou rocknrollovou horečkou byl doživotně infikován už coby školák, pozdější volnomyšlenkářství dětí květin ani obluzovadla všech druhů jeho teenagerská léta nijak nepoznamenaly. Střední školu sice jakž takž dokončil (aniž se dostavil na maturitní večírek), ale další vzdělávání ho už nelákalo. Ze všech těchto indicií můžeme hravě odvodit tak trochu neotesanou povahu jeho hudby, zpěvu, projevu a vlastně i zjevu: chlapisko řádné, kořínek zdravý, chování férové. Takto vybaven a v pravý čas vstoupil do světa populární hudby. Ještě dva roky předtím, kdy zněl rock surrealistickými jinotaji, vesmírnými tématy a nadzemským zvukem, by byl Bruce mnohými deklasován na venkovského křupana. Ted však rychle střízlivějící generaci posluchačů nabídl rock rázný jako facka, poctivý a zřejmý jako chleba na stole.
… Bruce Springsteen a jeho band jsou samotnou esencí velkého amerického rocku se všemi jeho pro i proti, ale ani po tolika letech nepřipomínají partu rutinérů, vydělávajících si na důchod. Boss hrál v Praze, jako by to měla být jeho poslední show, a už po několika písních mohl ždímat košili. To mu přitom stále zbývaly ještě tři hodiny absolutního nasazení, které subjektivně působily jako poloviční stopáž. Když děkoval při odchodu z pódia jednotlivě všem členům své kapely, několik z nich jen nevěřícně kroutilo hlavou: “Sakra, cos to zase vyváděl?”. Byla to nezapomenutelná jízda plná emotivných, vtipných i extatických momentů, kterou slovy těžko přiblížíte. Kdo měl to štěstí a byl ve středu u toho, má nastudováno. Až mu příště někdo bude chtít vysvětlovat, co je to rock, může jen lakonicky odvětit: “A slyšels Bosse?” …
….vždycky jsem věděla: že jedině Boss se pro mě může po emoční stránce vyrovnat koncertu L.Cohena a taky že jo….při prvních tónech úvodního Ghosta mi vyhrkly slzy a pak už jen čirá radost , nadšení a neschopnost zůstat sedět v klidu na sedadle….dost dneska závidím vídeňákům a doufám, že přijede dřív, než zase po 15 letech:-)
On to dokázal (zase)… Co ještě dodat? Byl to prostě maximální hudební orgasmus, po všech stránkách. Nemyslím si, že v dnešní době existuje víc interpretů, který každej svůj koncert odjezděj po prdeli a je jim jedno, jestli jsou v US nebo v Praze nebo v Rusku. Je vidět, že si to Bruce pokaždý užívá a je to super, že naživo je ještě lepší než na všech DVD. Ne vždycky to tak bývá. U něj jo. To co mě ale dostalo nejvíc byl právě fakt, že i když nebylo narváno, tak prostě odehrál 3 a půl hodiny a když to už vypadalo, že nemůže, zařadil ještě vyšší level.
Díky za tenhle zážitek, myslim, že už se u nás opakovat nebude. Tohle totiž nikdo zopakovat nedokáže.
pro mě žádné překvapení: Viděl jsem minulost, přítomnost a budoucnost rock´n rollu – jmenuje se Bruce Springsteen. Bylo mi jasné, že to nemůže dopadnout špatně, viděl jsem ho před 3 a 9 lety v Mnichově, kdy se tady u nás ještě nikomu ani nezdálo, že někdy přece jen možná i Bosse uvidíme. Vždy to byl nadpozemský zážitek. Takhle se hraje, takhle se fandí. Bohužel se ukázalo, že tady u nás takovou fanouškovskou základnu opravdu nemá a asi nikdy ani neměl. Atmosféra koncertů na stadionech 3x větších na západ od hranic našeho kotlíku je nesrovnatelná. Nebýt cizinců, mohl to být pěkný trapas. Chybí výchova a osvěta. Pusťte si někdy běžné české rádio a budete vědět o čem mluvím. Z reproduktorů na vás vyteče žužu a sliz. Byl jsem v kotli pod podiem. Musel jsem si to tam pěkně odpracovat. Co se dělo jinde jsem ani nevnímal. Boss je Boss a E-street Band je nejlepší kapela naživo na světě. Jsou to Mistři světa!!! A Češi, proboha, jděte do sebe a dělejte něco se sebou… uvidíme za měsíc a půl na RHCP. Viděl jsem je 4/12 v Berlíně. Všem doporučuji. Přijďte fandit!
Kdo se mu může rovnat ??! Byl to ten nejlepší zážitek, odcházeli jsme nabití ohromnou energií, písně nám zní v uších do dnes. U podia naprostu luxusní zážitek. Určitě znovu i to i na zahraniční scény, protože ty vynaložené peníze stojí opravdu ZA TO!!!!!!!!!! Kéž by vyšel koncert na DVD
“…. Přicházejí informace, že u vstupu dva se rozdávájí čísla, díky nimž se lidé dostanou přednostně k pódiu, že se vstup č. dva otevře dřív než vstup č. jedna. Schodneme se na tom, že to je blbost a to nám potvrdí i sekuriťáci u nášeho vchodu.” …”
” ….a až tam jsem se s kamarádkou dozvěděl ,že ňáký debil s prominutím vymyslel ňáke neoficiální číslovaní a sčítaní fanoušků a že ti budou puštěni o něco dřív něž my ..co jsme čekaly u brány pro “Stání u pódia”. V 17 hodin se brány otevřely,k poódiu jsme utíkali jak jak to jen šlo.. a samozřejmě první řada byla už kompletně obsazená….!
Po několikáté se to pokusím vysvětlit:
Pokud chce někdo stát co nejblíže pódiu – přijde co nejdříve. Na tom se asi shodneme, že je spravedlivý přístup. A pokud už přijde hodně brzy, někteří dokonce 1-2 dny před začátkem, tak by si místo ve frontě rád udržel. A jak? Sedět před vchodem? Stanovat? Uprosit kamarády a rodinu a střídat se ve frontě po celou dobu čekání?
Ne, jde to jinak.
Po celém světě funguje systém, ve kterém ti největší fandové (ano, klidně jim říkejme fanatici), zdarma a dobrovolně udržují seznam “příchozích”. Ten seznam má tu výhodu, že všichni v době mezi sčítáními (několik hodin během dne nebo přes noc) mohou dělat co chtěji, jít do města, spát do hotelu, cokoliv. Když se pak otevřou brány, opět zcela dobrovolně a podle vzájemného respektu (který funguje alespoň mezi prvními 100-150 určitě), vejdou PODLE TOHOTO POŘADÍ na stadion.
A jak už jsem psal, je to dohoda neoficiální, ale Springsteenovou ochrankou respektovaná a podporovaná, protože se tak férově dostane na každého. Každého, kdo je takový blázen, že si např. vezme dovolenou a přijde dřív – aby mohl stát u prostředního mola. Proto ten vstup lidí z brány č. 2 už v 16 hodin.
Každý si může vybrat, zda se tohoto “sčítání” zúčastní nebo ne a kam si koupí lístek. Zda pod pódium a hraje podle výše uvedených pravidel nebo pod pódium a je mu to jedno a nebo nechce řešit nic a koupí si lístek k sezení.
Na začátek tohoto článku si nejprve musím trochu postěžovat. Díky středečnímu pražskému koncertu rock’n’rollové legendy se ukázalo, že český národ je banda debilů (omlouvám se, ale vážně jsem naštvaná a musím to tak říct, i když vím, že existuje dost výjimek!), která nemá ponětí, co je dobrá hudba. Bruce je legenda. Bruce je prvotřídní muzikant, který se neschovává za svou image, který neprodává miliony desek, jenom proto, že dobře vypadá a miliony fanynek nebrečí při koncertech v první řadě jenom, když se na ně podívá… (ano, opět exitují výjimky!) Ne, Bruce prodává své desky, hraje před vyprodanými stadiony (jistě, výjimkou je naše zaprděná vlast!) prostě proto, že dělá sakra dobrou hudbu! Nehraje si na nic, čím není. Je to muž se srdcem na pravém místě. Muž, jehož hlas vypráví o lidech a o jejich síle a vůli bránit se někdy krutým nástrahám života.
Až dnes v 19 hodin na stadionu pražské Slavie vystoupí slavný americký hudebník Bruce Springsteen, nebude zdaleka sám. S sebou přiveze i své léta osvědčené spoluhráče, E Street Band, který ho s přestávkami na koncertech doprovází už od roku 1972. A jedním z jeho nejdéle „sloužících” členů je americký multiinstrumentalista a skladatel Nils Lofgren. Ke Springsteenovi se přidal v roce 1984, v době, kdy „The Bossovi” vyšlo komerčně veleúspěšné album Born in the USA (titulní píseň nebo singly jako Dancing in the Dark či My Hometown stále hojně hrají i nejposlouchanější česká rádia). Springsteena tak poznal mnohem blíž než většina dalších lidí. A právě s Lofgrenem, který je činný i jako sólový hudebník, jsme si před pražským koncertem povídali.
Nedávno jste oslavil 61. narozeniny, máte za sebou velmi úzkou spolupráci s Neilem Youngem či Ringo Starrem. Dokáže vás po těch letech hraní v doprovodné kapele Bruce Springsteena ještě něčím překvapit?
Překvapuje mě neustále (usmívá se). Jsem prakticky v jednom kole už od roku 1968, kdy mi bylo 17 a chvála bohu, i za těch 44 let se pořád mám co učit. Začínal jsem s kapelami jako Crystal Mesh nebo The Shot. První větší úspěch jsem měl s partou Grin. A ve všech kapelách jsem fungoval jako frontman. Když jsem mě oslovil Neil Young, jestli bych s ním nechtěl jezdit po koncertech, byla to pro mě velká změna. Ale zároveň výzva. Jen si vezměte, že mi bylo 18. Najednou jsem měl před sebou hudebníka s úplně jiným pohledem na věc. A podobně je to v E Street Bandu.
