© Ondřej Leinert
zdroj: Pražský deník
Až dnes v 19 hodin na stadionu pražské Slavie vystoupí slavný americký hudebník Bruce Springsteen, nebude zdaleka sám. S sebou přiveze i své léta osvědčené spoluhráče, E Street Band, který ho s přestávkami na koncertech doprovází už od roku 1972. A jedním z jeho nejdéle „sloužících“ členů je americký multiinstrumentalista a skladatel Nils Lofgren. Ke Springsteenovi se přidal v roce 1984, v době, kdy „The Bossovi“ vyšlo komerčně veleúspěšné album Born in the USA (titulní píseň nebo singly jako Dancing in the Dark či My Hometown stále hojně hrají i nejposlouchanější česká rádia). Springsteena tak poznal mnohem blíž než většina dalších lidí. A právě s Lofgrenem, který je činný i jako sólový hudebník, jsme si před pražským koncertem povídali.
Nedávno jste oslavil 61. narozeniny, máte za sebou velmi úzkou spolupráci s Neilem Youngem či Ringo Starrem. Dokáže vás po těch letech hraní v doprovodné kapele Bruce Springsteena ještě něčím překvapit?
Překvapuje mě neustále (usmívá se). Jsem prakticky v jednom kole už od roku 1968, kdy mi bylo 17 a chvála bohu, i za těch 44 let se pořád mám co učit. Začínal jsem s kapelami jako Crystal Mesh nebo The Shot. První větší úspěch jsem měl s partou Grin. A ve všech kapelách jsem fungoval jako frontman. Když jsem mě oslovil Neil Young, jestli bych s ním nechtěl jezdit po koncertech, byla to pro mě velká změna. Ale zároveň výzva. Jen si vezměte, že mi bylo 18. Najednou jsem měl před sebou hudebníka s úplně jiným pohledem na věc. A podobně je to v E Street Bandu.
Nicméně, není to pro vás, jakožto samostatnou hudební osobnost, trochu nepohodlný pocit: být v podstatě jen součástí doprovodné kapely a dělat, co řekne The Boss?
Hlavní je vytvořit zpěvákovi takové zázemí, že se na pódiu věnuje svým písničkám a nemusí nic řešit. Ale není to tak, že by mi to vadilo, naopak mě to ohromně baví. Hraní s Brucem, podobně jako s Neilem Youngem, je krásné v tom, že žádný koncert není stejný. Bruce vás vždycky něčím dokáže překvapit, je schopen nasadit i píseň, kterou jste daný večer vůbec neměli hrát. Kapela se stále vyvíjí a všichni do ní můžeme přinášet nové nápady.
Ale je to asi tak, že klíčové slovo, jak budou aranže vypadat, má vždycky nakonec zpěvák…
To ano, ale diskutujeme, kde použít akustickou kytaru, kde elektronickou, jaké typy strun. A stále experimentujeme. Rozhodně nejsme nějaké křoví bez hudebního názoru. Máme docela slušnou míru svobody.
Ke kapele E Street Band jste se přidal v roce 1984. V době, kdy Springsteenov vydal svoje komerčně nejúspěšnější album Born in the USA. Jak se vám tehdy tato nahrávka, která de facto etablovala Bruce jako globální hvězdu hrající na velkých stadionech, líbila?
Několik měsíců předtím jsem byl u Bruce doma, poslouchal jsem tu desku a přišlo mi, že je výborná, plná chytlavých, ale zároveň chytrých písní. U Dancing in the Dark nám bylo od začátku jasné, že půjde o velký hit. Takže jsem se Brucovi nedivil, že zvolil velké turné a hraní po arénách a stadionech. I když vím, že s tím měl problém. Hudebně jsme se potkali už v 70. letech a tehdy říkal, že by ho něco podobného vůbec nelákalo.
Co ho nakonec zlomilo?
Podle mě to byl fakt, že byl o něho obrovský zájem. Sám od sebe určitě nepřišel s tím, že chce hrát stadionové koncerty. Ale když víte, že vás chce vidět 100 000 lidí, kteří nemohou, je podle mě správné tuhle změnu podstoupit.
Ptal jsem se i proto, že Bruce podle některých zdrojů s deskou nebyl zdaleka tak spokojen jako třeba s předchozí nahrávkou Nebraska. Je to pravda? Bavili jste se i o těchto aspektech nahrávky?
Tohle jsme neřešili. Z našeho setkání před vydání desky jsem si odnesl to, že jde o výbornou nahrávku. Za Bruce ale mluvit nechci. Abych pravdu řekl, mám tolik práce, že tím, co se píše nebo někde spekuluje, ani nemám čas se zaobírat.
A jak tedy vypadá takový váš běžný pracovní den?
Když nejsem zrovna na turné s The E Street Bandem, věnuji se svojí kapele a stále pracuji na tom, abych „zněl“ co nejlíp. Na turné s sebou běžně vozím přes 50 kytar, Telecaster, Stratocaster, dvanáctistrunné kytary… Nejsem vyznavačem toho, že když jednou písničku zahrajete se Stratocasterem na krku a s určitými kytarovými efekty, že to pak takto děláte dalších 20 let stejně. Baví mě hrát si se zvuky a efekty, neustále ozvláštňovat aranže, a tento přínos se snažím dávat jak do The E Street Bandu, tak se v tom hlavně vyžívám ve svém sólovém projektu. Vedle toho provozuji i on-line kytarovou školu, na mých webových stránkách si můžete stáhnout hodiny lekcí.
Zmínil jste, že na turné s sebou vozíte kolem 50 nástrojů, kolik kytar z toho využijete na koncertu, jako je ten pražský?
Každý koncert je jiný, takže přesně vám to nepovím, ale řekl bych, že takových 15, 20 kytar to bude. V podstatě pokaždé s sebou mám celý hudební obchod (usmívá se).
A jak takový hudební obchod převážíte? Je nějaký nástroj, který ani při cestách nespustíte z očí?
Máme speciální posádku, která se o to kompletně stará a vozí nám veškeré aparáty. Ale ano, mám svoji oblíbenou akustickou Takamine kytaru, kterou si s sebou beru do letadla, brnkám si na ni v hotelu, mám ji prakticky pořád u sebe.
Dnešní koncert začíná v 19 hodin. Řekněte mi, co budete dělat několik minut před tím, v době, kdy už bude na stadiónu přes 20 000 lidí vyvolávat Springsteena?
Budu sedět, sám se sebou, a přemýšlet. Tenhle rituál mám už řadu let. Při koncertu se pak snažím hodně vnímat, jak lidé na jednotlivé prvky reagují, co říkají na některé aranžérské nápady…
Taky si občas při tom řeknete, tohle jsem mohl udělat jinak?
Samozřejmě. Někdy kvůli tomu člověk ani nemůže spát. Možností, jak danou věc zahrát, máte tolik, že nikde není dáno, že zrovna tuhle lidé vezmou.
A po koncertě se při těchto úvahách opět uzavíráte do sebe, nebo naopak dáváte přednost velké společnosti?
Asi to bude znít divně, když má člověk kolem sebe takovou velkou a výbornou kapelu, ale zase platí, že nejlépe se mi odpočívá samotnému se sebou. Vždycky k tomu ale musím mít dobrou knihu a telefon, abych mohl kdykoli zavolat mojí ženě, která je mi obrovskou podporou.
Jak často si voláte, když jste na turné?
Každý den. Přestože trávím většinu roku hudebně na cestách a koncerty si ohromně užívám, opouštím domov v podstatě pokaždé nerad. A proto musím každý den volat, abych mohl mít klid, že je doma vše v pořádku.
Loni na podzim vám vyšla sólová deska Old School. Je to hodně mnohoznačný název. Co pro vás termín old school na desce znamená?
V mém chápání jde hlavně o tradiční hodnoty, jako jsou poctivost, čestnost, morální zásadovost, zdravý, selský rozum. Doma jsem byl k těmto hodnotám veden, člověk by se jich měl držet, ať už dělá cokoli, i kdyby mělo jít o práci, která vás nebaví.
Máte pocit, že se tyto hodnoty dnes vytrácejí?
Mrzí mne, že jsou jako by upozaděny. Internet, Facebook a s tím související věci vedou k tomu, že jsme sice v častém, ale zdaleka ne tak úzkém kontaktu. Je něco jiného, když jste se svými blízkými a bavíte se mezi čtyřma očima, než když sedíte u počítače, píšete si a při tom děláte spoustu dalších věcí. Ale chápu to, každá generace je jiná. Je mi 61 let a je v pořádku, že svět kolem se mění a neustále se vyvíjí. Stejně jako hudba. Ale myslím, že hodnoty, o kterých se na svojí desce zmiňuji, by měly platit v každé době.
Náš bývalý prezident Václav Havel, mimo jiné osobní přítel Lou Reeda, s kterým jste také hrál, často mluvil o podobných hodnotách. Narážel přitom na to, že jsme sice do určité míry porazili tyranii politickou, ale do života každého z nás se připletla tyranie peněz…
To je přesně věc, o které zpívá i Bruce na svojí nejnovější desce Wrecking Ball. Tento problém samozřejmě i v Americe vnímáme velmi intenzivně. V honbě za penězi jsme schopni zahodit veškerou svou osobní čest. Neviním z toho jediného otce či matku, každý potřebujeme nějak živit svoje děti a vytvářet jim prostředí, aby se v životě mohly prosadit. Ale vadí mi, když vidím, jak skupiny mocných lidí často ve svojí chamtivosti preferují vlastní zájmy nad zájmy ostatních. Měli bychom mít respekt ke každému živému tvoru, ke každému člověku, zvířeti i věci.
V jedné z písní na vaší sólové desce zpíváte, že když je člověku 60, cítí se někdy, jako by mu znovu bylo 18. Kdy se tak stává?
V 18 letech se snažíte nějakým způsobem se uchytit, prosadit se. Hledáte svoje místo v prostoru. Nějak se vám to třeba povede, ale pak se to zase opakuje. Lidé mého věku v mém okolí často ztrácejí práci, domovy, mají strach z toho, co přijde. Stárneme všichni, a i když sám jsem na jednu stranu spokojený hudebník a mám skvělou podporu z domova, zároveň cítím čím dál větší obavy, abych o tohle všechno nepřišel. A právě v takových chvílích jsou podle mě ohromně důležité hodnoty, o kterých jsem mluvil. Být čestný a poctivý člověk, který se může ostatním podívat do očí, snažit se nežít jen pro sebe, ale i pro lidi kolem sebe.
Jakým způsobem se vy, jakožto hudebník, snažíte tohoto hesla držet?
Ať už hraji v klubu pro několik stovek lidí nebo na stadionu pro deseti tisíce, vždy vnímám, jak lidé reagují. Jsou pro mě v tu chvíli ti nejbližší, každý měl nějaký důvod přijít, každý má svoje problémy, lásky, touhy a sny, ale jestliže se z nějakého důvodu zrovna rozhodl jít na můj koncert, je mojí povinností odevzdat co nejlepší výkon. Hudba je univerzální jazyk, kterým můžete mluvit ve všech zemích a pro mě je ohromnou ctí, že teď přijíždím do té vaší, s Brucem a touhle skvělou kapelou.
Springsteen dnes na Slavii
Bruce Springsteen a E Street Band, jehož je Nils Lofgren členem, vystupují dnes na Slavii, v pražské Synot Tip Areně. „Čekáme hodně lidí, na pokladnách Synot Tip ale ještě lístky k dostání před koncertem budou,“ říká Petr Novák z pořádající agentury Live Nation. Areál stadionu bude otevřený od 17 hodin, Springsteen by měl začít hrát od 19 hodin. Bez předkapely. Springsteen sice vystupuje v rámci turné k aktuální desce Wrecking Ball, ale lze čekat průřez hitů celou kariérou 62letého amerického zpěváka, kytaristy a textaře. The Boss, jak se Springsteenovi přezdívá, je navíc známý tím, že se při turné nerad drží pevných scénářů a harmonogramů. Například minulý měsíc v Madridu odehrál rekordně dlouhý koncert: 3 hodiny a 48 minut. V době na minutu předem narýsovaných stadionových koncertů je to u tohoto hudebníka, který dlouho preferoval hraní po klubech a do arén ho přiměl až masový úspěch jeho desek v 80. letech, docela příjemný „zlozvyk“.