2019 © Neil McCormick
Čím je člověk starší, tím těžší má zavazadla, která ještě nevyřešil,“ říká Bruce Springsteen ve svém novém koncertním dokumentu Western Stars. „A tak utíkáte. A já jsem toho běhání zažil hodně.“ Springsteenovi bylo minulý měsíc 70 let. Na velkém plátně má jeho slavná tvář monumentální krásu, díky níž vypadá, jako by patřil na Mount Rushmore, vytesaný do skály. Za volantem otlučeného amerického pick-upu projíždí drsnou krajinou Mohavské pouště. „Pořád píšu o autech, tedy o lidech v nich,“ říká ve filmu Western Stars. „Auta pro mě byla silnou metaforou. Před čtyřiceti lety představovala svobodu. Dnes už tolik ne. V nejlepším případě metaforu pohybu. Ale pohybujeme se kupředu? Většinu času se jen pohybujeme.“
Western Stars je Springsteenův filmový režijní debut, celovečerní doprovodný film ke stejnojmennému novému albu. Vytvořil jej se svým dlouholetým spolupracovníkem Thomem Zimnym, střihačem předchozích Springsteenových videoklipů a koncertů, a prokládá záběry z živých vystoupení povídacími intermezzy.
„Všichni máme své rozbité kusy, emocionálně, duševně, v tomto životě nikdo nevyvázne bez úhony,“ říká Springsteen a zamýšlí se nad přehlídkou tuláků, samotářů a strádajících dělníků, kteří zaplňují jeho písně od dob Greetings from Asbury Park N J v roce 1972. „Každý je nějakým způsobem zlomený. Vždycky se snažíme najít někoho, jehož rozbité kousky zapadají do našich rozbitých kousků a vzniká něco celistvého.“
Springsteen nazývá film „meditací“ a „tónovou básní“. Navazuje na sondážní sebezpytování z jeho autobiografie Born to Run z roku 2016 a na jeho one-man stage show Springsteen on Broadway z roku 2017. „Příště budu dělat profesionální wrestling,“ žertuje. „Možná je to všechno součást toho, že stárnu. Film je tak trochu završením té malé trilogie, svázáním filozofických nitek, na kterých jsem pracoval celý život, už od dětství. Natáčení filmu mi umožnilo vyprávět příběh, který jsem předtím přímo nevyprávěl, způsobem, jakým jsem ho nikdy nevyprávěl.“
V těle je Springsteen upravený a švihácký, v černém saku a modrých džínách, s pevně zastřiženými vlasy prošedivělými na spáncích. Po promítání filmu Western Stars na filmovém festivalu v Torontu se odebral do baru, kde si přátelsky povídá s každým, kdo se odváží ho pozdravit. Je vždy v pohodě a má schopnost, kterou občas vídáme u charismatických politiků, věnovat vám intenzivní pozornost, aniž by ho rozptyloval ruch kolem.
A přesto je v něm cosi ostře osamělého. Je to člověk oddělený, oddělený nejen svou slávou, ale i svou introspektivní povahou. To je napětí, které zkoumají Hvězdy západu. „Jak říkám na začátku filmu, existují dvě stránky americké povahy: ta samotářská a ta, která touží po spojení a společenství. To pro mě byla celoživotní cesta, kdy jsem se snažil přijít na to, jak se dostat od jedné k druhé, jak tyto dvě věci smířit.“
Western Stars začalo, jak říká, jako „prostě sbírka nových písní, které měly určitou atmosféru evokující západní část země“. Na rozdíl od epického, svalnatého rocku, který hraje se svým E Street Bandem, se Springsteen pro Western Stars ponořil do ztraceného proudu popu šedesátých let, kde kombinuje bohaté orchestrace s elektrickými kytarami na melodiích, které evokují country baroko Jimmyho Webba a Glena Campbella a kalifornské sny Briana Wilsona a Harryho Nilssona. Místo turné k albu se Springsteen rozhodl natočit koncert v patře 140 let staré stodoly na své farmě v Colts Neck v New Jersey, na místě, kde je atmosféra „tak trochu drsná a intimní, což je přesně to, co je v mnoha písních“. Dva koncerty odehrál pro přátele, rodinu „a koně dole“.
Samotná show je tour de force jednoho z největších interpretů rockové historie. Původní plán byl rozšířit tento záznam o „rozhovory, kde lidé mluví o tom, jak skvěle se mi se mnou pracuje a jaká to byla radost a čest,“ směje se Springsteen. „Takové ty obvyklé s—, víte! Tak jsme s tím začali a nepřišlo nám to úplně správné.“ A tak si jednoho večera sedl „před televizi“ a za pár hodin napsal scénář pro voice-over, „který skutečně sleduje emocionální oblouk alba“.
Album otevírá závan optimismu: v písni Hitch Hikin‘ se mladý muž vydává vstříc svobodě na cestě, což je pro Springsteena silná metafora už od alba Born to Run z roku 1975. Pochybnosti, osamělost a lítost v dalších písních však naznačují temné důsledky uvolnění. Titulní píseň Western Stars představuje vymydleného kovbojského herce, který se omezil na reklamu na Viagru a vybírání drinků výměnou za vyprávění o svých slavných časech s Johnem Waynem. „Ví, kdo je a co udělal, to dobré, špatné i ošklivé,“ poznamenává Springsteen.
Sedmdesátka nevyhnutelně přivedla Springsteena k myšlenkám na smrtelnost. „Chybí mi spousta lidí, kteří tu teď nejsou, aby s vámi sdíleli vaše porážky a vítězství. Vaše rodina se trochu ztenčí. Moje máma na tom není dobře.“ Jeho otec zemřel v roce 1998. Saxofonista skupiny E Street Band Clarence Clemons zemřel v roce 2011; varhaník Danny Federici zemřel v roce 2008. „Je to prostě součást života, ale zaregistrujete to a najde si to cestu do vaší práce, jak by to mělo být. A my pokračujeme dál.“
Na mnoha záběrech ve filmu Western Stars je Springsteen zachycen jako poslední stojící muž. Mezi písněmi se objevují živé americké viněty, nostalgické staré záběry plné obrovské oblohy, divokých koní, vzdálených hor a dlouhých rovných cest. Oblečený v černém, se stetsonem na hlavě, kráčí Springsteen pod obřími prastarými kaktusy, starý kovboj strašící na pláních.
„Vyrůstal jsem v padesátých letech a western byl král,“ říká. „Henry Fonda nebo Gary Cooper byli ikonami mužnosti, takže vám to přirozeně pronikne do kostí.“ Filmy Johna Forda – The Searchers, She Wore a Yellow Ribbon, The Grapes of Wrath – mu poskytly „skvělý plán“ pro jeho tvorbu: „Chci psát kontinuálně o nějakém tématu, chci psát postupně, jak stárnu, a chci do svých příběhů vnést stárnoucí postavy.“
Ačkoli Springsteenovy písně zní daleko široko, stále žije 10 minut od svého domova z dětství ve Freeholdu v New Jersey, průmyslovém předměstí na východním pobřeží. „Chtěl jsem, aby moje hudba nebyla jen místní, ale aby zahrnovala celou zemi.“ To, co nazývá „minifilmy“ v rámci Western Stars, se natáčelo převážně v národním parku Joshua Tree v Kalifornii. „Jihozápad vždycky […] hrál na mou vlastní psychologii. Stále je to mýtická krajina.“
Kovboj je obvykle charakterizován jako samotář a Western Stars s tímto aspektem Springsteenovy povahy zápasí. Nedávno přiznal, že se potýká s depresemi, pocitem neautentičnosti („Nikdy v životě jsem neměl poctivou práci,“ prohlásil ve filmu Springsteen na Broadwayi) a temnými sklony. „Pětatřicet let jsem se snažil zbavit destruktivní stránky své povahy a stále mám dny, kdy s ní bojuji,“ přiznává ve filmu Western Stars. „Dlouhou dobu, pokud jsem vás miloval nebo jsem k vám cítil hlubokou náklonnost, ublížil bych vám, kdybych mohl.“
Springsteen ve své knize prozradil, že se desítky let léčil. „Bylo mi kolem třicítky a začal jsem si říkat, no, kde je moje všechno? Rád jsem pracoval a kapela hrála skvěle, ale nebylo toho moc. Tehdy jsem opravdu začal s analýzou. Narazil jsem na zeď a neměl jsem kam jít.“
Springsteen se v roce 1988 po pouhých třech letech rozešel s první manželkou Julianne Phillipsovou. Krátce poté se dal dohromady se zpěvačkou a kytaristkou Patti Scialfa, starou přítelkyní, která se v roce 1984 připojila k E Street Bandu. Pár se vzal v roce 1991 a má tři děti. Snímek Western Stars ukazuje záběry z počátků jejich románku, kdy seděli na lavičce v New Yorku, kde se tajně scházeli, nebo blbli před srubem v Yosemitech.
„To jsou moje nahrávky z líbánek. Patti byla pár měsíců těhotná a my jsme tam prostě jeli. Jediné, co řekla, bylo: „Neber mě nikam, kde je horko!“ Takže v Yosemitech bylo 70F [21C], ale dostat se tam přes kalifornskou poušť mělo 100 stupňů [38C]. Takže jsem si moc bodů nevysloužil!“
Na koncertě vystupuje Scialfa jako člen Springsteenovy kapely. Kdykoli spolu sdílejí mikrofon, Springsteen se na ni usměje nebo si Scialfa opře hlavu o jeho rameno, je cítit intimita. Jejich duety mění dvě písně, Stones a Moonlight Motel, z balad o manželské krizi a nostalgickém stesku v elegické pocty trvalé lásce.
„Jsme spolu už dlouho, takže když se sejdeme u toho mikrofonu, ach, je tam hodně života,“ směje se Springsteen. „Všeho druhu! Nikdo mě nezná lépe než ona. Takže ten její pohled je děsivý, ale zároveň krásný. Ten film je vlastně takový milostný dopis mé ženě a změnám, kterými jsme prošli.“ Náznak, že film ukazuje život „před a po“ Scialfě, je sestřelen s pohotovým humorem: „Žádné ‚před‘ mojí ženou nebylo!“
Jeden ze závěrečných záběrů zachycuje zvětralé ruce manželů, kteří společně drží volant. „Je to starý příběh, jeho láska na konci, to je vše, co máme,“ říká. „To je to jediné, co nás nakonec opravdu drží nad vodou. Tak jak k tomu najít cestu? O tom ten film opravdu je.“ Zavrtí hlavou a zasměje se. „Byla to zatraceně dlouhá cesta!“