Název: Obama přichází, Springsteen zůstává
Autor: © Honza Dědek & Reflex 2009
Senzační návrat VELKÉHO ŠÉFA do Bílého domu pop-music!
Je zpátky! Březnové Mojo dokonce hovoří o Bossově triumfálním návratu! V devadesátých letech nenápadně odepisovanému Bruci Springsteenovi nové tisíciletí evidentně svědčí – po strhující desce We Shall Overcome: The Seeger Sessions a výtečném albu Magic z roku 2007 přichází ve velmi krátké době s ještě lepší novinkou Working On A Dream. Větší část desky natočil během přestávky turné k albu Magic, na nějž do značné míry navazuje – autor se podle svých slov snažil zachytit energii kapely, jíž disponovala během tour. A album Working On A Dream má opravdu Springsteenův koncertní nápřah (který smrtelník dokáže odehrát s plným nasazením až pětihodinové vystoupení?!).
Dvanáctiskladbová kolekce, doplněná bonusovou písní The Wrestler (ze stejnojmenného filmu, za niž Boss letos v lednu obdržel Zlatý glóbus), je zkrátka plnokrevné album Bruce Springsteena a jeho doprovodné kapely E Street Band. Charakteristickým soundem této sestavy je defi nován zvuk celé desky; žádat po Bossovi něco jiného než osobitý rock’n’roll by bylo zvrácené. I do takhle úzce vymezené škatulky se mu však vejde velká porce písničkářství; ať už s nádechem country (Tomorrow Never Knows), či bluegrassu (Good Eye). Snad s výjimkou skladby Life Itself, až příliš ve stylu Toma Pettyho (to z ní ovšem nedělá špatnou píseň), a poněkud předvídatelné a nepříliš invenční Kingdom Of Days, kde lze hudební postup odhadnout dlouhé takty dopředu, hýří Springsteen skladatelskými nápady.
Jako jednu z prvních z nové desky představil Boss v Clevelandu už 2. listopadu loňského roku během Obamovy prezidentské kampaně titulní skladbu Working On A Dream – střednětempou, zpěvnou, až hymnickou píseň; rozhlasové stanice by byly hloupé, kdyby se jí rychle nechopily! Ostatně čtyřiačtyřicátému prezidentovi USA je věnované celé album – Springsteen se netají jeho podporou a do nově jmenovaného nejmocnějšího muže planety vkládá velké naděje. I proto čiší z jeho čerstvé písňové kolekce přece jen podstatně méně skepse, frustrace a pesimismu obyčejných lidí, za které je tenhle písničkář z New Jersey zvyklý mluvit.
Nejkrásnější písní je nesporně více než osmiminutový epický příběh o desperátovi s názvem Outlaw Pete, umocněný smyčcovým orchestrem, proměnlivý v rytmu i atmosféře, skvěle gradovaný i procítěný dramatickou foukací harmonikou. Obdivuhodná, pro Springsteena ne úplně typická kompozice, z níž běhá mráz po zádech – jako z nejlepších westernů s Johnem Waynem.
Proti tomu My Lucky Day a What Love Can Do jsou potenciální hitovky s jasným autorovým rukopisem – divoce rozjeté skladby, prvně jmenovaná se opírá o klavír a saxofonové sólo, druhá o přesné kytarové vyhrávky a kytarové sólo; obě jako by vypadly z klasické desky Born To Run. Co se týká komerčních šancí, pak nejchytlavějším opusem je hudebně bezstarostná, roztančená skladba Suprise, Suprise, jejíž refrén uvízne v uších dřív, než píseň dozní – po všech stránkách ukázkově nápaditý hit!
Nemůže pochopitelně chybět ani akustická balada – v tomhle případě okouzlující a křehká The Last Carnival, zakončená pěveckým sborem …
Dohromady to dá více než polovinu výjimečně zdařilých skladeb; to se na dnešních deskách nevidí příliš často. Tím spíš, že Bruce Springsteen oslaví 23. září letošního roku šedesáté narozeniny, k nimž si tedy s mírným předstihem nadělil šestnácté studiové album – skvělé, byť nedosahující kvalit jeho nejlepších desek. Ale pokud nechceme olympijské rekordy po šedesátiletých sportovcích, proč je chtít po stejně starých umělcích? Bruce Springsteen natočil na svůj věk a s ohledem na to, kolik vynikajících desek již má za sebou, fantastické album. A kdo netrpí zákeřnou chorobou, která v jedné pohádce shazuje lidem na zimu uši jak stromům listí, těžko může přeslechnout, že Bruce Springsteen navzdory šestému životnímu křížku na dohled dosud nerozbryndal ze svého talentu vůbec…