Název: Boss naboso a v jeansech
Autor: Roman Lipčík, Mladý svět
Opět se mu podařilo udělat desku (The Ghost Of Tom Joad – 1995), o které se mluví v superlativech – více než deset let od doby, kdy natočil Born in The U.S.A. Tehdy se rozplývali kritici i veřejnost, dnes je nadšení zatím spíše na straně kritiky, což zpravidla svědčí o kvalitě převyšující komerční zboží. Bubnovat na komerční virbl nemá Boss Springsteen už zapotřebí. Před deseti lety, t.j. v roce 1984) se mu podařil tah, který jej jednak ekonomicky doživotně saturoval, jednak mu vybudoval pozici, díky níž vykročil z prostého rámce showbyznysu a stal se fenoménem.
Narodil jsem se v Americe, za ní jsem šel bojovat do Vietnamu, ona mi zničila život, ji viním…, zhruba to se zpívá v klíčové písni Born In The U.S.A. Jenže dav jako by byl ke kritickému poselství písně hluchý, když na scénu vběhl Boss… Mával americkými vlajkami, hulákal spolu s ním refrén, liboval si ve svém patriotismu.
„Je Američan. Není lhostejný k tomu, co se děje. Motivuje nás. Slyšel jsem, že taky přispívá na dobročinné účely.“ „Bruce je… Bruce je Amerika.“ „Je to nejpatriotičtější chlapík v dohledu. I já se začínám cítit patriotem…“
Tolik pár názorů Springsteenových fanoušků, jak je v roce 1985, horkém okamžiku Bossovy slávy, zaznamenal časopis Rolling Stone. Těm lze prominout mdlý rozum snáz než elitě národa. Leč z obrovské popularity nepochopeného Springsteenova poselství sice nepřímo zato bezostyšně těžili i mocní: dva protikandidáti prezidentských voleb onoho roku, republikán Reagan a demokrat Mondale, se shodně zhlíželi ve springsteenovském patriotismu. Jeho působení na obyčejného Američana jim skvěle hrálo do noty.
Springsteen přitom zůstával záhadně apolitický, jako by se nechtěl zahodit ani s jednou ze stran; jeho příspěvky bezdomovcům na každé štaci, kam na turné po USA přijel, dary nadacím, podpora válečných veteránů jen vágně napovídaly, že reagismus mu není právě vlastní. I analytici jeho textů se shodli na tom, že Springsteen reflektuje post-reaganovská traumata Ameriky. Osmnáctiměsíční americké turné tehdy vyneslo Springsteenovi přes sto milionů dolarů, to se to pak rozdává… Fuj! Taková myšlenka by jistě žádného obrozeného amerického patriota, nadto Springsteenova fanouška, nemohla napadnout. Ti měli po ruce docela jiné argumenty:
Springsteen se nikdy nezaprodal reklamě. Odmítl nabídku Chryslera za 12 milionů dolarů a neprodal mu za jakoukoli cenu pár taktů své slavné písně. Vstupenky na jeho koncerty jsou za poloviční cenu než lístky na Jacksona. Jeho koncerty jsou minimálně o polovinu delší než vystoupení kohokoli jiného. Jen s nechutí se nechal vtáhnout do MTV, jen proto, že chápe povinnosti showmana. Nikdy se nepřetvařoval, nemá plastiku a má chlapácké svaly. (Springsteenových neimpozantních 179 cm neberou na zřetel.) Není v něm kus hollywoodské vyumělkovanosti. Manželství s modelkou Juliannou Phillipsovou krachlo, zato s obyčejnou dívkou z New Jersey, odkud je i on, s Patií Scialfovou z vlastní doprovodné kapely, to klape. (Na jeho rezidenci v hollywoodských Beverly Hills se rovněž zřetel nebere.)
K tomu nosí jeansy a bílá trička, je ostříhaný jako kdokoli z nás, kdo zajde k prvnímu holiči na rohu,nefetuje, nepyšní se okatými sexuálními aférami a pije nanejvýš pivo, k tomu z flašky.
„Springsteen je hudebním laureátem dělnické třídy,“ shrnul bezmála po marxisticku jednu z dobových analýz hudební časopis Rolling Stone. „Jeho fanoušci jsou přesvědčeni, že je jako oni. Má dar opěvovat průměrnost života.“