Název: Tunnel Of Love sleeve note
Autor: Jiří Černý, 1988
„Deset nebo patnáct let jsem psal písničky o muži v autě. Tahle deska je o mužském, když je doma“, charakterizoval BRUCE SPRINGSTEEN své osmé studiové album, které vyšlo 5. října 1987 a od předchozího, Springsteenova nejúspěšnějšího Born In The USA – jež se prodávalo i u nás, se lišilo ještě víc, než by napovídalo rozpětí tří let.
Tunel lásky (Tunnel Of Love) je zprvu – jak sledujeme text titulní písně – doslova ona pouťová, starodávná atrakce. U pokladny si koupíte dva lístky a povzbuzeni chápavým majitelovým úsměvem, vydáváte se spolu do bludiště. Smějete se před křivícími zrcadly, zhasnou vám, abyste se jeden druhého nebáli. „V tunelu lásky dva lidé snadno ztratí jeden druhého / Mělo by to být docela snadné/Nějaký muž potká ženu a zamilují se / Ale ten dům je zakletý a cesta stále těžší / A když chceš projet tímto tunelem lásky/musíš se naučit žít s tím, nad co se nemůžeš povznést‘. Ze zdánlivého žánrového obrázku se zvukem tobogánu tu píseň přechází do obrazného básnického příměru, jakým je i celé album.
Když je Springsteen začal připravovat, byl na vrcholu své kariéry, slavnější, než by si byl kdy byť jen v duchu pomyslel, bohatší než kdokoli v historii světového rocku. Pětialbový výběr koncertních nahrávek mu vynesl přes 75 mil. dolarů a během svého celoamerického turné po stadiónech vydělával denně milión. Americká legenda o pracovitém chudém chlapci s přistěhovaleckou krví – z otcovy strany irskou, z matčiny italskou – tu zase jednou trefila naplno. Tím překvapivěji, že spíš než o mladistvého obrazoborce tu šlo o stárnoucího rockera (nar. 23. 9. 1949 ve Freeholdu, New Jersey), který své první album vydal ve čtyřiadvaceti a skutečnou hvězdou amerického rocku se stal až před třicítkou.
Není divu, že se při prezidentské volební kampani v roce 1980 Springsteenových textů a „nové naděje“ dovolávali Reagan i Mondale: nevysoký, štíhlý svalovec s dřevorubeckými rameny a jasným pohledem venkovana, který v životě nezavadil o drogy a neoslavoval alkohol ani mejdany, se krok za krokem, bez humbuku sdělovacích prostředků, bez rolí v celovečerních filmech a dokonce i bez podstatnějšího podílu televize domohl postavení srovnatelného jen s tím, jaké v očích americké veřejnosti mívali Elvis Presley a Bob Dylan. Lidé na něm obdivovali presleyovský pohybový i zpěvácký dynamismus a cítili v něm dylanovskou důvěryhodnost, neúplatnost, hloubku osobního zaujetí a schopnost dát v těchto cynických dobách něco opačného než škleb, horror a zemdlení.
Springsteen ovšem se svou typickou věcností říká; „Dylan byl revolucionář. Zrovna tak Elvis. Já ne“. Podobně, ale konkrétněji a jízlivěji, se na počátku Springsteenova vzestupu vyjadřovali britští publicisté, kteří ostatně dlouho nemohli přijít novému americkému objevu na chuť. Vůbec v něm neviděli „budoucnost rocku“, jak ho ve své recenzi nazval jeho pozdější manažer a producent Jon Landau, nýbrž pouze „zdokonalenou minulost“. Z hlediska hudebního vývoje mají pravdu; co Springsteen skládá a jeho E Street Band hraje, jsou skutečně jednoduché rockové písničky navazující třeba i na zvuk Dylanova kanadského Bandu. Jenomže ne každý návrat k minulosti znamená zdržení či dokonce couvání. A protože rock není zdaleka jenom hudba a její technika, putování k jeho starším pramenům může být čímsi zcela jiným než procvičováním slavných figur a grifů.
„Především jsme chtěli být jako Rolling Stones – to byla kapela, kterou jsme tenkrát zbožňovali“, vyznává Šéf (už léta mu tak říkají, The Boss) za celou kapelu, složenou z větší části z kamarádů, s nimiž dospíval ve zpola černošském městě Asbury Parku a hrál už na prvním albu. „Ale člověk vyrostl a když si konečně oblékne šaty, na které se tak těšil, zjistí, že mu nesedí..,“ Do stylu E Street Bandu se vešli Stones, Dylan, souloví černoši a snad i méně známé zvuky z 60. let, ale vstoupilo tam a dodnes žije cosi důležitějšího. byť nezaznamenatelného do not.
„Je snadné se té éře vysmívat a považovat ji za triviální pro její naivitu. Ale lidé se přitom, myslím, snažili v určitém smyslu přeměnit své životy a zemi, v níž žijí, do nějaké otevřenější, svobodnější a spravedlivější podoby, A to bylo doopravdy. ta touha byla opravdová.,. Hodnoty z těch dob jsou věci, kterým stále věřím… všechna moje hudba… je výsledkem oněch dob a těch hodnot“.
Co ale s tím vším, když máte milióny, vaše kapela je dokonalá, dostáváte všechny ceny včetně Grammy, dovolávají se vás prezidenti a svět, nezměněný k lepšímu Presleyem, Dylanem ani vámi, od vás stále čeká něco podstatného? A novináři z vás udělají Rubikovu kostku báchorek, s nevyčerpatelným množstvím sestavitelných obrazců, „Neboť jestliže míříte ke slávě a dosáhnete jí, jedním z jejích vedlejších produktů je to, že vás budou trivializovat a ztrapňovat. To vám zaručuji, že budou…“ Taková je podstata naší společnosti a to je jedna z rolí, které lidé jako já ve společnosti hrají. Dobře, ale z toho já nedělám vědu: mou obranou je práce“.
Když tedy čerstvý manžel herečky Julianne Phillipsové a multimilionář začal pracovat na albu, nemyslel na to, jak navázat na úspěchy Born In The USA, z něhož každý singl získal zlatou desku a kde odbojné závoznické frajerství písničkového hrdiny dosáhlo v útočném zpěvu i doprovodu strhující účinnosti a působilo i tam, kde posluchač nerozuměl ani slovo. (,,Špringzténa?“ zeptala se vedoucí jedné severočeské prodejny kluků, co ukazovali na obálku s džínsami, a ti, nezvikláni sudetizující výslovností, opět přikývli a pominuli líbivější nabídky). Nechtěl za každou cenu dostát nové pověsti hrdiny baseballových stadiónů a přecpaných ochozů. Zavřel se do své garáže a podoben spíš zámečníkovi než studiovému hráči a skladateli natočil si celé album sám, jako kdyby se jednalo pouze o demonstrativní snímky na ukázku. Když to pak zkusil nahrát celé znovu se svou kapelou, měl některé výhrady. Konečný výsledek je kdesi uprostřed a deska je svými proměnami od akustického k celoelektrickému zvuku pestřejší než akusticky contryfolková Nebraska nebo rocková Born In The USA.
Úvodní píseň Nemám tě (Ain’t Got You), nahraná prostince, jako kdyby teprve čekala na příchod všech instrumentalistů, představuje písničkáře naráz v nové situaci: „Mám pohádkové bohatství v diamantech a ve zlatě… Mám plný dům Rembrandtů a nedocenitelného umění…ale jediné, co nemám, milá, nemám tebe“. Co v textu může ještě připomínat lacinou sentimentální pózu, žijící právě tak jen v textech populárních písní, má ve Springsteenově hlasu už nápověď jakési podvědomé tíže, z níž se v dalších textech alba vy jeví pavučinová síť milostného vztahu, který nebojuje o své štěstí ani se zlým zaměstnavatelem, s nedostatkem peněz, s nepochopením rodičů -jen s časem, strachem z nestálosti. Žádná příběhová dramata televizního seriálu. Spíš poznámky k trpké psychologické sondě, na jejímž konci nejsou vinní a poškození. Jen mnoho poražených, ale žádní absolutní vítězové. Bili Horton z písně Opatrný muž (Cautious Man) si nechal na pravou ruku vytetovat slovo láska a na levou strach; abychom tomu porozuměli, nemusíme ani znát Springsteenovu inspiraci k této písni, film The Night of the Hunter.
Po bitvě je každý generál a tak je člověku téměř trapné teď – v září 1988, dovozovat ze Springsteenova nedávného rozvodu, jakou smutnou možnost si autor vepsal do svých nelítostně poctivých úvah už předem. Ve chvílích štěstí se přiznal i ke strachu a už tím předsunul svou desku před mnohé, byť slavné hudební kroniky zamilovaných rockových dvojic. „…když začínáte cítit spor – přirozený lidský spor, jaký se dostaví v každém vztahu – máte sklon ho potlačit, namlouvat si, že neexistuje, nebo se za něj stydět a mít pocit viny… Takhle se žít nedá a nikdo by to po lidech neměl chtít…“.
Nevěřil jsem svým uším ani očím, když jsem stál mezi 160 000 posluchači Springsteenova koncertu 19. července 1988 v Berlíně, přestože nám jeho kapela nabídla ke svědectví bez deseti minut čtyři hodiny. Pod pouťovou omalovánkou Tunnel Of Love na transparentu nad pódiem potvrdil Šéf všechno, co jsem o něm věděl z desek, článků a dvou životopisů, přidal však pravdu, kterou si musíte ze vzdálenosti pár metrů od pódia téměř ohmatat: ten člověk si stojí za každým slovem, tónem a vteřinou své práce. A slovo práce v něm znovu nabývá svou řemeslnickou vznešenost.