Rubrika: Články & recenze

Článek vyšel v čísle 4/2012 časopisu Rock & Pop a je publikován se souhlasem redakce.

„New Yorku! (…Londýne! Vídni!…) Dovol mi představit srdce zastavující, ten váš stadion bourající, zemětřesný, botami škubající, historii vytvářející, Viagru hltající, kalhoty stahující, milující, LE-GEN-DÁR-NÍ The E Street Band!“ Takovým rykem a s nefalšovaným nadšením uvádí Bruce Springsteen svoji kapelu od dob Reunion Tour 1999-2000. Už totiž ví, jaký má poklad.

Netřeba pochybovat o písničkářském talentu a muzikantské přesvědčivosti Bruce Springsteena. Neztratil by se v žádném davu. Ovšem bez kamarádů z mokrých čtvrtí, respektive z pobřežních městeček státu New Jersey, by možná jeho cesta nevedla tak strmě vzhůru. Vždyť právě synergický efekt spojení spřízněných muzikantů na koncertních maratónech vynesl Bossovi po dlouhém boji epiteton „král stadiónového rocku“. Důkaz? Když se písničkář v letech po rozpuštění The E Street Bandu nechal doprovázet jinými, byť vynikajícími hudebníky nebo hrál sám, koncerty nikdy neměly správnou šťávu.

Pisatel mohl porovnávat osobně: Málokdy zažil natolik strhující proud rockových emocí jako v případě obnoveného spolku „éček“ na Rising Tour! Také pětialbum Live/1975-85 (1986) se nestalo jedním z nejúspěšnějších Springsteenových titulů s prvním místem v prodejní hitparádě Billboardu náhodou. Ostatně i nejlepší studiová alba Born To Run, Darkness On The Edge Of Town a Born In The U.S.A. natočil Boss s bandou z ulice E. Proto je skvělé, že se 11. července v Praze konečně představí s The E Street Bandem v plné síle, ačkoliv na novém albu Wrecking Ball hraje jen epizodně pár jeho členů.

Pokračovat ve čtení „The E Street Story – příběh skupiny víc než doprovodné“

Článek vyšel v čísle 4/2012 časopisu Rock & Pop a je publikován se souhlasem redakce.

V minulosti podpořil poslední dva kandidáty demokratů (a přemluvil k tomu i spoluhráče). „Bushovské roky byly tak strašné, že nešlo zůstat stranou. Byla to do nebe volající katastrofa. Vedl jsem kampaň pro Kerryho a Obamu a jsem rád, že jsem to udělal,“ řekl v únoru na tiskové konferenci v Paříži, kde novinářům představil nové, již sedmnácté studiové album. Ale teď má jasno: „Nepíšu písně jen pro jednu stranu ulice,“ potvrdil svou „neutralitu“. Nebude tedy ani podporovat demokrata Obamu, přitom naděje spojené s jeho zvolením před čtyřmi roky se odrážejí v optimistickém vyznění alba Working On A Dream, jež vyšlo v den prezidentovy inaugurace.

Naštvaný komentátor

„Má hudba mi dala vše, nebyl jsem nikdo a neměl nic,“ řekl britskému týdeníku New Musical Express v říjnu 1978. S více než sto dvaceti miliony prodaných alb, stovkami vyprodaných obřích koncertů, desítkami ocenění a nikterak hýřivým, spíš asketickým životním stylem soustředěným na rodinu (má tři děti s partnerkou Patti Scialfovou) patří k nejlépe situovaným hudebníkům, přesto nikdy nezapomněl na skromné poměry, z nichž vyšel. Dobře si pamatuje, když jeho otec ztratil práci, a rodinu – Springsteen má dvě mladší sestry – živila matka. Může si tedy dovolit být naštvaný na situaci, ve které se ocitla jeho země. Vadí mu recese, obyčejní lidé, co přišli o práci i domovy, chamtivosti bankéřů, kteří to způsobili a nic se jim nestalo, a věnoval tomu velkou část nového alba. Jako vždy však nechybí naděje a příslib, že vše lze překonat. On sám to nedělá proto, že by přišel o peníze ve zkrachované bance. Prostě rozumí a soucítí s méně šťastnými.

Springsteenovým textům se dalo věřit vždy.

Ať zpíval o nešťastných láskách, citových problémech a pochybách, dospívání, nehodě na dálnici, následcích vietnamské války nebo nešťastných osudech vyděděnců. Může být patetický, nikdy však není poklesle plačtivý. „Celý život jsem ve svých písních vždy posuzoval, jak vzdálená je americká realita od amerického snu.“ Springsteen pokaždé uměl náležitě pojmenovat palčivé problémy své země a promluvit k nim. Proto mezi jeho nejlepší alba patří, vedle uměleckých milníků Born To Run a The Darkness On The Edge Of Town a komerčního vrcholu Born In The U.S.A., také Nebraska, The Ghost Of Tom Joad, The Rising nebo právě novinka Wrecking Ball.

Boss je nespokojen se současným stavem Ameriky a dává to najevo. Na desce jej střídavě doprovázejí přes dvě desítky muzikantů; z jeho stálé sestavy zdaleka ne všichni, na ty však čeká rozsáhlé turné. David Fricke z časopisu Rolling Stone hned v úvodu recenze píše: „Wrecking Ball je nejvíc beznadějné, konfrontační a hudebně nejbouřlivější album, jaké kdy udělal. V těchto písních je naštvaný a obviňující do úmoru, z vážného důvodu. Amerika v nich je spálená země úplně zničená spekulanty, trpící hanebnou erozí skutečných demokratických hodnot a pomoci druhým…“ A Ray Waddell na stránkách Billboardu dodává: „Je to deska, která má srdce.“ Ne všechny kritiky jsou nadšené, což však nemění nic tom, že ve většině rozhodujících zemí album opět zaujalo nejvyšší místo v žebříčcích.

Pokračovat ve čtení „Přítomnost rock’n’rollu se jmenuje Bruce Springsteen“

© Michal Bystrov

Sólovou novinku Bruce Springsteena pohání spravedlivý hněv. Ne náhodou album Wrecking Ball vychází v roce, kdy se ve Spojených státech amerických volí prezident.

Celý článek na lidovky.cz

© Radek Londin

Rockové svědomí i duše Ameriky vydává po třech letech novou desku, potvrzující, že nejvíce inspirace nachází vždy v dobách společenské krize. „Wrecking Ball“ je v dobrém slova smyslu jeho emocionálně i hudebně nejpestřejší nahrávkou za posledních deset let… a také nejvíce ambiciózní.

Celý článek na musicserver.cz

© Radek Londin

Když prorazíte a stanete se hvězdami, čeká vás ohromný tlak a zkouška umělecké integrity. Tenhle bolestný proces perfektně zachycuje výtečný dokument o vzniku dnes už třiatřicet let staré desky. Ačkoli vyústění tehdejšího příběhu Bruce Springsteena známe, nijak mu to neubírá na působivosti, ba naopak.

Přenesme se do období následující rok 1975. Tehdy mu už dávno patřila přezdívka The Boss a veleúspěšnou deskou „Born To Run“ se konečně zbavil označení „novej Dylan“, přesto – nebo spíše právě proto – znamenal pro Bruce Springsteena vznik následujícího alba složitý a hodně bolestivý proces, během něhož napsal několikanásobně více písní, než se nakonec na „Darkness On The Edge Of Town“ dostalo. S těmi dosud oficiálně nevydanými jsme se mohli před rokem seznámit na dvojalbu The Promise, k němuž byl v rozšířené edici přibalen dokument, který nyní máme možnost získat zvlášť. Už předem je třeba říci, že to není délkou ani formou žádný bonusový přílepek, ale plnohodnotné dílo, jež sbíralo úspěchy na filmových festivalech. Nejde totiž o narychlo spíchnutou kolekcí faktů a záběrů, ale spíše o pohled na umělce ve fázi rozhodnutí, že si nebude nic ulehčovat.

Režisér Thom Zimny měl při natáčení přístup ke spoustě archivních záběrů, které v letech 1975 až 78 zachytily Springsteena a jeho E Street Band při koncertech, zkouškách a ve studiu. Ty velice šikovně doplňuje aktuálními rozhovory s Bossem, členy jeho Bandu i lidmi z jeho kreativního okolí. Každý dostane ve filmu dostatek prostoru a rozdílné úhly pohledu dodávají filmu šťávu. Třeba o mučivém soudním procesu s jeho tehdejším manažerem Mikem Appelem uslyšíme z obou stran. Lidské pozadí a vztahy v kapele zde hrají velkou roli a daří se je i s odstupem času vykreslit přesvědčivě. Tenze, vyvěrající z tvůrčího přetlaku, který Bruce částečně krotil, jelikož nechtěl být považován a priori za hitmakera, vyvěrá z většiny archivních momentek. Samozřejmě dojde i na uvolnění a smích, což vysvětluje, proč spolu kapela zůstala v takřka nezměněné podobě až dodnes.

Pokračovat ve čtení „The Making Of Darkness On The Edge Of Town (10/10)“

© 2011: FullMoonMagazine; Vojtěch Rylich

Bruce Springsteen má jen dva druhy písniček: o lidech, kteří jdou za svým snem, a o těch, kteří za ním nedošli. Akorát že těch druhých je asi tak desetkrát víc než těch prvních. Jde o docela realistický
poměr, ale vůbec to nevysvětluje ten mamutí optimismus, který z Bossovy produkce sálá – naživo zase asi tak desetkrát silněji než z desek. (Pokud jsou desky od začátku do konce čistá depka jako Nebraska, optimismus zrovna tak účinně nahrazuje katarze.)

Ponechme stranou paradox, že lidi ve spodních patrech společnosti, o kterých Bruce většinou zpívá, se na jeho koncerty moc často nedostanou: zaprvé lezou docela do peněz, zadruhé se po lístcích většinou zapráší během několika málo hodin v časech, kdy je daleko spíš než kolbeni od montážní linky skoupí yuppíci z kanclů. Nějak – pokud tedy člověk nežije v České republice, kam Springsteen zatím nikdy nezajel (poznámka autora stránek: Chyba, 12. května 1997 tu byl s The Ghost Of Tom Joad: Solo Acoustic Tour – ale pravda, s E Street Bandem tu nebyl…) – se na ty koncerty našetřit a dostat dá. A to pak člověk za svoje peníze dostane fakt hodně muziky. Boss hraje rád a dlouho; dlouho jako že třeba tři, čtyři hodiny. A že se na podiu nezastaví.

Pokračovat ve čtení „FullMoonMagazine: THE BOSS“

© Jakub Malar

Tři roky po vydařeném živáku „Live In Dublin“ přichází The Boss se záznamem z dalšího evropského města. Tentokrát jde o záznam vystoupení, které se uskutečnilo loni v červnu v Londýně. Na ploše tří hodin se celé kapele podařilo odehrát kvalitní show, kterou zachytily i kamery. Fanoušci mohou jásat.

Celá recenze: The Boss volá, Londýn nadšeně odpovídá

P.S. Moje hodnocení: 10/10 … za délku koncertu, 150% nasazení, za to, že den před tím zpíval stejné 3 hodiny v Glastonbury … a za to, že je to THE BOSS (což musel uznat i Barack Obama na předávání Kennedyho cen 🙂 )

Z diskuze:

Billy: Obvykle na recenze nereaguji, ale tady skutečně musím. Co se týká jeho hlasu: ano, na tomto DVD není v nejlepší formě. ALE – je nutné si uvědomit, že den před tímto koncertem odehrál 3 hodinový koncert na Glastobury! Tyto dva koncerty od sebe dělilo sotva 24 hodin. Kdo kdy viděl nějaký jeho koncert, je mu jasné, že s takovým nasazením jeho hlas zůstane ve 100% formě.
Proč hodnotíte 8/10? Jenom kvůli tomu hlasu? Já si myslím, že takové nasazení mnoho interpretů nenabízí v rámci svých koncertů a jak kvalita zvuku, tak obrazu je fantastická. S ohledem na jiné DVD si myslím, že si to zaslouží minimálně 9/10.

rosini: Na to že je Bossovi přes šedesát mu to ještě pořád zpívá slušně, navíc to nasazení :-). Nezbývá než na kolena pokleknout před naše promotéry, aby už konečně někdo uspořádal jeho koncert u nás. Obávám se, že díky svému přeci jen pokročilému věku už moc turné neobjede.

Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena a od příštího rána budete platit vyšší daně

Na začátku 70. let roztancovala Ameriku nová vlna rokenrolu, který byl tak trochu jiný než ten, co přitančil před dekádou a půl odněkud z Memphisu a v té době už dávno ztratil dech a nabral přebytečná kila. Tenhle zněl čerstvě a vítr ho přinesl z New Jersey. Z italo-amerických milostných odrhovaček si vypůjčil akordeon, přihodil klávesy ve stylu Van Morrisona a dechovou sekci, a navíc absorboval snad veškerou energii, pozitivní i negativní, co tenkrát lítala v Garden State ve vzduchu. Byly to songy o smolařích z předměstí a jejich každodenních životech a nešťastných láskách, pronikavě romantické a plné emocí. Kytara drnčela v rytmu tenkrát tak oblíbených osmiválcových motorů, a v pozadí jako by bylo slyšet ozvěnu kolotočářských kalliopé, před jejichž zvukem nebylo tehdy na plážových promenádách v Jersey kam utéct. Téhle muzice, umazané od bláta a oleje, ale se srdcem na dlani, se začalo říkat Jersey Shore Sound. A hudební svět? Ten už nikdy nebyl stejný jako dřív.

Pokračovat ve čtení „Řekněte v New Jersey že nemáte rádi Bruce Springsteena…“